Pes, který nás počítal za rodinu

Devět dní jsem řešil, jak se auta parkují v podzemních garážích na Palachově náměstí v Brně, protože jsem si potřeboval ověřit jednu věc, na kterou jsem se ptal sám sebe pořád dokola: jak dlouho vydrží baterka nouzového osvětlení na úrovni -3, než tam nastane úplná tma.

Jmenuju se Radek Bureš, je mi čtyřicet sedm, dělám správce budov v jednom z těch šedivých komplexů kanceláří a obchodů poblíž vlakového nádraží. K té garáži mám klíče, protože tam mám na starosti technický dozor. A přesně tam, na spodním patře, u sloupu číslo dvanáct, jsem před devíti dny našel psa přivázaného k trubce od odvodu vzduchu.

Byl to boxer, plavý, s bílou skvrnou na hrudi. Někdo mu sundal obojek s adresářem – to jsem pochopil až později, protože na krku měl otlačenou srst přesně v místě, kde visívá známka. Auto, ve kterém předtím čekal – to jsem taky zjistil zpětně z kamer –, mělo přelepenou registrační značku igelitovou taškou. Majitel přijel v úterý večer, pustil psa dovnitř vozu, zamkl, počkal, až kolem nikdo nebude, odlepil poznávací značky a odešel po rampě nahoru pěšky. Kamera ho zabrala jen zezadu.

Řeknu vám rovnou, proč jsem si tenhle příběh vzal tak osobně. Před třemi lety jsem po rozvodu bydlel sám v paneláku na Lesné a měl jsem doma akvárium s rybičkami, protože dcera je chtěla, ale bydlela s matkou. Jednou jsem na tři dny odjel na montáž do Ostravy a zapomněl jsem poprosit souseda, aby je nakrmil. Když jsem se vrátil, dvě z pěti ryb byly mrtvé. Tři dny. U rybiček. A pořád na to myslím, když vidím něco takového u psa – devět dní zamčeného ve voze, ve tmě, bez vody, bez jídla, bez jediného slova od člověka, kterému věřil.

Toho psa jsem nenašel náhodou. Všiml jsem si zápachu ve výtahu pro nákladní vozíky, který vede přímo k rampě -3, a myslel jsem si, že to je ucpaná kanalizace. Vzal jsem baterku, sešel dolů a slyšel jsem ho dřív, než jsem ho uviděl – takové tiché škrábání drápů o plech dveří, ne štěkot, spíš zoufalé drápání někoho, kdo už ani nemá sílu štěkat. Otevřel jsem dveře auta – nebylo zamčené, jenom zaklapnuté – a on se ke mně otočil tak, jako by čekal, že ho někdo zbije. Neuhýbal, ale ani se nehnal ke mně. Jen ležel na boku, žebra mu vystupovala pod srstí, jazyk měl vyschlý jako papír.

Zavolal jsem útulek Krásné Březno, i když je to přes hodinu cesty, protože tam znám vedoucí, paní Novotnou, ta má se záchranou zvířat zkušenosti přes dvacet let. Přijela s veterinářkou do čtyřiceti minut. Psovi napíchli infuzi přímo v kufru auta, protože ho nešlo hnout, dokud nedostal aspoň trochu tekutin. Vážil o šest kilo méně, než by měl mít boxer jeho velikosti. Veterinářka řekla, že další den, možná dva, a už by to nezvládl.

Dal jsem mu jméno Skřítek, protože měl takové špičaté nastražené uši a ten výraz – nevím, jak jinak to popsat – jako by pořád něco vyhlížel za rohem. V útulku mu dali celu s dekou, kterou jsem tam donesl sám, tu starou károvanou deku, co jsem měl v kufru auta pro případ defektu. Nechtěl mě pustit ze dveří první dva dny. Ne že by vrčel nebo štěkal – jen si lehl přesně mezi mě a východ a nespustil ze mě oči.

Nejvíc mě dostalo, když jsem třetí den přinesl kus vařeného kuřete, dal mu ho na misku a on ho nesnědl hned. Čekal, jestli si sednu vedle něj. Až když jsem dřepl na beton u jeho boudy, začal jíst. Jako by potřeboval potvrzení, že tentokrát nikdo neodejde, dokud on nedojí.

Policii jsem to samozřejmě nahlásil, protože opuštění zvířete je u nás přestupek podle zákona na ochranu zvířat proti týrání a dá se za to dostat pokuta až do padesáti tisíc korun, v horších případech to jde i k soudu. Kamerový záznam z rampy byl rozmazaný, ale registrační číslo z posledního platného parkovacího lístku, který ten muž vytáhl u závory, sedělo. Bylo to auto na leasing, vedené na firmu s adresou v Kuřimi. Majitel se jmenoval Ing. Pavel Dolejší, a když ho policisté kontaktovali, jeho první věta prý byla, že pes "utekl" a on ho "hledal, ale nenašel". Kamery řekly něco jiného.

Uplynulo šest týdnů, než přišlo předvolání. Mezitím se Skřítek zotavil natolik, že váhu doháněl rychleji, než čekala i veterinářka – přibral skoro čtyři kila za měsíc, srst mu zhoustla, začal si hrát s míčkem, který mu koupila jedna z dobrovolnic. Přestal spát u dveří. Začal spát na zádech, s tlapami nahoru, což prý u psů znamená, že se konečně cítí v bezpečí.

K jednání u přestupkové komise v Brně jsem šel jako svědek, protože jsem ho našel. Seděl jsem tři řady od pana Dolejšího. Byl to muž kolem šedesátky, v obleku, s hodinkami, které stály víc než moje roční nájemné. Vysvětloval, že se stěhoval za prací do Německa a "pes se do nového bytu nehodil". Když se ho paní předsedkyně zeptala, proč sundal poznávací značky z auta, mlčel skoro deset vteřin. Pak řekl, že "nechtěl, aby ho někdo poznal na kamerách u parkoviště, kdyby si někdo stěžoval na hluk". Nikdo mu nevěřil, ani on sám si to podle mě nevěřil.

Dostal pokutu čtyřicet dva tisíc korun a zákaz chovu zvířat na pět let. Ale to, co ho podle mě zasáhlo nejvíc, přišlo až po jednání, na chodbě. Paní Novotná mu ukázala fotku Skřítka – jak leží na zádech na sluníčku ve výběhu útulku, s míčkem u tlapy. Řekla jenom: "Tohle je pes, kterého jste nechal v tmě devět dní. Dneska mu poprvé někdo dovolil věřit, že se nic špatného nestane." Dolejší si fotku prohlédl, neřekl nic, otočil se a odešel k výtahu. Nezastavil se, neomluvil se, nezeptal se, jak se má.

Já jsem si po tom jednání zašel na pivo do hospody U Zvonu na Kobližné, sedl si sám k pultu a přemýšlel jsem, jestli bych si Skřítka měl nechat. V bytě na Lesné mám teď volno – dcera je na vysoké v Praze, akvárium jsem po té historce s rybičkami dávno rozdal sousedům. Zavolal jsem tehdy paní Novotné ještě z hospody a řekl jí, ať si adopci zapíše na moje jméno.

Skřítek u mě bydlí od toho léta. Spí na gauči, i když by neměl, chodíme spolu na procházky k Ponávce, kde má rád tu louku plnou psů ze sídliště. Nikdy nezjistím, co přesně se v té tmě odehrálo za devět dní, kolik hodin čekal na zvuk klíčů v zámku. Ale vím, že první noc u mě doma prospal celou noc na zádech, s tlapami nahoru, a ráno mi olízl ruku dřív, než jsem se stačil probudit doopravdy.