Zápěstí, co nikdy nedalo pokoj

Chodidla, co nikdy nedala pokoj

Jsem Josef Nývlt, mám pětaosmdesát a víc než půl století jsem dělal totéž, co dnes bere lékař jako důkaz proti mně. Vysvětlím to po pořádku, protože zvenku to vypadá jinak, než to bylo.

V ordinaci na Vinohradech seděla moje žena Hana na vyšetřovacím lehátku a lékař, mladík s brýlemi a jménem na visačce MUDr. Dvořák, se jí ptal, jestli ji manžel někdy k něčemu nutil. Hana odpověděla, že ano, čtyřiapadesát let. Já jsem tehdy čekal na chodbě, listoval časopisem o rybaření a neměl tušení, že se za dveřmi rozhoduje, jestli jsem násilník nebo blázen.

Hanu k nám přivezli ráno po pádu v kuchyni — uklouzla na mokré dlažbě, když si nalévala čaj. Nic zlomeného, ale rentgen ukázal staré jizvy, drobné zhojené zlomeniny, o kterých jsme sami nevěděli. Lékař se na to díval dlouho, pak mě poslal ven a zavřel dveře na petlici.

Já jsem se oženil s Hanou v roce 1972, dva roky před tou nehodou. Jela tenkrát autem z Kolína do Prahy, boural do ní kamion na náledí u Českého Brodu. Přežila, chodila, mávala rukama, jako by se nic nestalo. Jenže doktoři v Motole mi tenkrát řekli věc, kterou jsem si pak nosil v sobě desítky let: nervy v nohách a na části zad má poškozené, bolest a teplo necítí tak, jak má. A že právě proto bude v ohrožení z věcí, které by jiného člověka přinutily okamžitě zareagovat — a ji nepřinutí k ničemu.

Zkusil jsem si tehdy představit, co to znamená v praxi. Nepředstavil jsem si to dost dobře. Až jednou v kuchyni našeho bytu na Žižkově jsem uviděl na podlaze kapku krve a stopu, jako by po ní někdo šlapal celý den. Šlápla na střep z rozbitého hrníčku. Nevěděla o tom. Jindy jí horká voda z kotlíku spálila kůži na chodidle a přišla na to až večer, protože jí to nebolelo. Potřetí se jí do bačkory zapíchl kousek plechu z konzervy a chodila na něm celý den, než jsem to uviděl — a do rána to vypadalo zle, museli jsme na pohotovost do Vinohradské.

Od toho dne jsem jí každý večer řekl: ukaž mi nohy. Hádala se. Říkala, že není malá holka, že si na to poradí sama. Odpovídal jsem, že vím, ale že to dělat budu, ať chce nebo ne. Nosil jsem v autě malé kapesní zrcátko, abych jí viděl i na chodidla, kam se jinak nedalo dobře dohlédnout, a na dlouhých cestách jsem občas zastavil u silnice a řekl: ukaž mi chodidla. Jednou to vzala a vyhodila to zrcátko z okna, tenkrát jsme jeli po dálnici D1 směrem na Brno. Zastavil jsem, vrátil se pěšky kus zpátky, zrcátko našel v trávě a dal ho zpátky do schránky v autě. Řekl jsem jí, že mě za to může nenávidět, ale že toho nepřestanu.

Děti — máme syna a dceru — se nám smály, že táta má magnetické oči na matčiny nohy. Hana vyprávěla sousedkám, že si vzala nejnepříjemnějšího chlapa v Praze. Jenom já jsem věděl, co se jednou v zimě stalo, když jsem na chodidle uviděl malou tmavou skvrnu, kterou necítila — a druhý den lékař potvrdil, že je tam zaražená tříska a začínající zánět. Jindy jsem si všiml zarudlé plochy na záda, o které nevěděla. Jednou jsem našel popálenou ruku, a ona si ani nevzpomínala, kdy se to stalo.

Večer co večer stejný rituál: boty dolů, ponožky dolů, posaď se pod to nejsilnější světlo v koupelně. Otoč se. Zvedni ruce. Odhrň si košili, ať vidím záda. Byly noci, kdy řekla, že je unavená a že dnes ne. Odpovídal jsem: pět minut, pak si jdi lehnout. A pokaždé jsme to udělali.

V té ordinaci na Vinohradech jsem seděl venku a díval se na plakát o chřipkovém očkování, zatímco Hana vyprávěla doktorovi celou tu historii. Když mě pustili dovnitř, byl jsem vyděšený — co že se stalo, proč mě posílali ven, proč má ten mladý doktor takový obličej. Hana se smála a říkala, ať se nebojím, že mu všechno vysvětlila.

Lékař nám ukázal poslední snímek. Ukázalo se, že mu teď unikla drobná ranka přímo mezi prsty na noze, pár dní stará, já jsem ji taky neviděl, protože tam prsty do sebe zapadaly. Naštěstí nic závažného. Ale lékař řekl, že kdyby to zůstalo bez povšimnutí ještě pár týdnů, mohl se z toho stát pořádný problém.

Podíval jsem se na Hanu. Řekla: ani nezačínej. Já na to: od teďka budu kontrolovat i mezi prsty. Ona: Josef. Já: doktor to sám řekl. Lékař se nedokázal udržet a začal se smát, pak se přidala i Hana.

Vlastní prsty se mi třesou, když ráno zavazuju tkaničky, a i tak jsem si sedl na kraj lehátka a znovu si ohmatal každý Hanin palec na noze, jen abych si byl jistý, že tu rýhu mezi prsty teď vidím dobře. Láska se u nás doma nikdy neříkala slovy. U nás to vypadalo jako lampa v koupelně rozsvícená na plno. Jako kapesní zrcátko v přihrádce na rukojeti. Jako věta: ukaž mi nohy.

Když jsme odcházeli z nemocnice, vzal jsem Hanu za ruku a ona mi na chodbě, mezi automatem na kávu a nástěnkou s letáky o odběrech krve, zastavila a vytáhla mi z kapsy saka brýle, co jsem tam ráno nešikovně zastrčil místo pouzdra.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptala se a otřela mi skla cípem své šály.

„Co,“ zeptal jsem se.

„Že tě teď budu nutit já.“

„K čemu?“

„Koupíš si nové brýle. Dneska ti totiž něco uniklo.“