Kočičí packa

Tereza Nováková zahlédla ty tlapky jako první – dva tmavé body zaklíněné mezi mřížemi kanálu na křižovatce Vinohradské a Korunní, a za nimi, přitisknuté ke krajníku, černé kotě, sotva dva nebo tři měsíce staré, celé se chvějící z hukotu motorů. Auta profukovala kolem jeho čumáčku na pár centimetrů. Nikdo nezastavoval.

Zvedla se z lavičky, ale bránil jí vozík na nákup a nohy měla na tu vzdálenost příliš pomalé.

Vtom modrá Škoda Fabia prudce zajela na krajnici, motor běžel dál. Vyskočil z ní mladý muž v montérkách, ruce od barvy, zvedl dlaň proti provozu a vydal se mezi auta. Dřepl si k mřížce, holýma rukama za ni tahal, až povolila, a vytáhl kotě – přitiskl si ho pod bundu.

Tereza přešla ulici, jak nejrychleji dokázala, a našla ho sedět na obrubníku s chumáčkem třesoucí se srsti v klíně.

„Najdu mu domov,“ řekl dřív, než stačila otevřít pusu. „Nemůžu ho takhle nechat.“

Nabídla mu, že si ho vezme ona. On ji odvezl do veterinární kliniky na Slezské – ten kluk byl Marek, syn domácí ze sousedního domu, o kterém se po chodbách říkalo, že je „bez budoucnosti", protože dělá brigádně na stavbě, místo aby dodělal vejšku. Doktorka kotě rychle prohlédla: dehydratace, škrábanec na tlapce, nic zlomeného. Účet vyšel na sedm set korun. Marek vytáhl peníze z kapsy montérek dřív, než Tereza vůbec otevřela kabelku – byla to celá výplata, kterou dostal ráno za dva dny práce na stavbě.

„Já ho našel, já platím,“ řekl odměřeně, jako by tím bylo téma uzavřené.

Odnesla si kotě domů, pojmenovala ho Uhlík kvůli černé srsti, a ono si zvyklo mezi ostatními třemi.

Tereza žila už devět let sama v bytě na Žižkově – manžel jí zemřel, syn odjel pracovat do Německa mnohem dřív, ještě jako mladík, a od té doby volal jednou za měsíc, nanejvýš. Důchod měla osm tisíc dvě stě korun. Z toho tisíc sto padesát šlo na granule pro kočky ze sídliště – krmila je od chvíle, kdy se pod jejím oknem objevila ryšavá kočka a už neodešla.

Sousedé se na ni mračili. Zvlášť Radek Dvořák ze třetího patra, který každé ráno scházel k autu a něco brblal o zápachu a krysách. Trval na tom, aby schůze společenství vlastníků odhlasovala zákaz krmení zvířat na dvoře. Tereza podepsala u notáře čestné prohlášení, že přebírá odpovědnost a sama po sobě uklízí – jemu to ale nestačilo.

Problém vyvrcholil o dva týdny později, na schůzi společenství. Radek si všechno předem připravil – žádost o notářské potvrzení zákazu, podpisy od dalších dvou sousedů, dokonce fotky žrádla nechaného na dvoře. Chtěl, aby Tereza zaplatila pokutu tisíc korun a přestala krmit, jinak že podá stížnost na úřad městské části – mával přitom mobilem, jako by už mluvil s kontrolorem.

Schůze se konala ve sklepě domu, při slabé žárovce a pachu vlhka. Radek mluvil nahlas, mával deskami s „důkazy". Tereza stála, kabelku pevně sevřenou, a čekala, až přijde na řadu.

„Paní Nováková,“ řekl předseda společenství, starší muž jménem Jaroslav Novotný, „máte právo se vyjádřit."

Nebránila se. Vyprávěla jen, co viděla toho dne na semaforu – jak kluk, kterého celý dům nazýval povalečem, zastavil auto uprostřed provozu, holýma rukama páčil mřížku, až mu pod nehty zbělala kůže, a pak bez zaváhání vytáhl celou denní výplatu, sedm set korun, aby zaplatil veterináře tvorovi, který mu nemohl říct „děkuji". Víc nedodala.

Ticho ve sklepě trvalo dlouho. Radek otevřel ústa, ale nenašel slova. Hlasovalo se – sedm proti zákazu, tři se zdrželi, on sám pro. Návrh neprošel.

Cestou ven našla Tereza Marka venku, sedět na schodech s igelitkou v ruce, ve které byl pytlík granulí – koupil je v obchodě na rohu.

„Slyšel jsem, že byla schůze,“ řekl. „Napadlo mě, že něčím pomůžu.“

Vzala si tašku a nahlédla dovnitř – vedle granulí ležela i účtenka. Dala si kabelku pod paži, vytáhla malý plastový sáček a začala mu do dlaně počítat mince a bankovky – sedm set korun, do koruny. Šetřila je poslední dva týdny tak, že každý den o trochu zmenšila porce svým čtyřem kočkám, aby to moc nebylo znát.

„To nemusíte,“ řekl Marek a chtěl peníze vrátit.

Neodpověděla. Stiskla mu prsty kolem bankovek jeden po druhém, dokud se mu pěst kolem nich nesevřela, a chvíli ji tak přidržela.

Marek se na ni podíval, pak sklopil oči k dlani.

„Tak mi uvařte kávu,“ řekl nakonec. „A seznamte mě s tím Uhlíkem.“

Vyšli po schodech spolu. Taška s granulemi zůstala na stole v předsíni, vedle misky, ve které černé kotě už čekalo na večeři.