Tetina obálka z Kbel

Sousedka odespod, teta Věra, mi už tři roky pravidelně posílala lístky na ranní bohoslužbu — za zdraví syna Tomáše, který je už pět let v Německu, a za zesnulého manžela, nebožtíka Josefa. Sloužím v malém kostele na okraji Kbel, jmenuji se otec Metoděj, a lístky mi předávala její neteř Jitka, která bydlela poblíž a chodila za mnou skoro každou neděli. Dary na bohoslužby se u nás posílají na farní účet přes bankovní aplikaci, protože účetní farnost nemá a tyhle převody vedu já sám.

V srpnu mi Jitka zavolala z Prahy, celá vyděšená: teta Věra dostala mrtvici, leží v nemocnici na Bulovce. Prosila mě, abych lístky přijímal ještě pár týdnů, dokud teta Věra sama nezvládne psát. Souhlasil jsem samozřejmě — a za deset dní přišla na farní stránku na facebooku zpráva z neznámého čísla. Muž se představil jako Radek, synovec tety Věry z druhé strany rodiny, a napsal: „pan farář podvádí starou paní, vybírá peníze údajně na modlitby a sám si je nechává."

Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá legraci. Otevřel jsem konverzaci — byl tam screenshot mého účtu s částkou 850 korun a popisek: „tady je důkaz podvodu církevního funkcionáře". Odpověděl jsem přímo pod příspěvkem, že jsem ochoten kdykoliv ukázat celou korespondenci i lístky, že nemám co skrývat. Radek tam neodpověděl, zato se druhý den objevil osobně v kostele, během večerní bohoslužby — postavil se ke vchodu, natáčel mě na telefon a nahlas žádal „vyúčtování všech darů za celý rok".

Lístek od tety Věry ležel u mě na stole — obyčejný papír vytržený z linkovaného sešitu, popsaný jejím rukopisem: „za zdraví Tomáše, za duši Josefa". Takové lístky jsem si schovával, protože psala vždycky stejným modrým perem, s ozdobnou kudrlinkou u písmene „T". Za mnou na parapetu stála sklenice zavařených okurek — nějaká farnice ji přinesla po bohoslužbě, zapomněla si ji odnést, a já jí ji pořád nestihl vrátit.

Před lidmi jsem se s Radkem hádat nechtěl. Počkal jsem do konce bohoslužby a pozval ho do předsíně, tam, kde stojí stůl s lístky a svícemi. Vytáhl jsem desky: byly v nich uložené všechny bankovní převody za celý rok, s daty a jmény — kdo a kolik poslal, a zvlášť sešit, do kterého ručně přepisuji jména z lístků, abych je mohl vzpomenout při liturgii. Lístek tety Věry ležel navrchu.

Ukázal jsem mu srpen: 850 korun od tety Věry nešlo mně osobně, ale na farní účet, a z něj dál na pronájem sálu pro nedělní školu — zrovna v červenci nám vypršela stará smlouva. Vedle jsem položil i účtenku za pronájem.

Radek neustoupil. Popadl desky, prolistoval je zprudka, jako by hledal, čeho by se chytil, a prohlásil, že papíry se dají zpětně zfalšovat, že nepotřebuje můj sešit, ale „pořádnou kontrolu" — biskupství, policii, cokoliv, jen aby „ten dům v Čelákovicích připadl tomu, komu opravdu patří, a ne podle papíru od notáře, který tetu Věru v životě neviděl". Tady se konečně přestal ovládat a řekl nahlas, co do té doby skrýval: že dům je slíbený Tomášovi, že Jitka si zařídila opatrovnictví a může s majetkem naložit dřív, než se Tomáš vrátí z Německa, a že pokud on, Radek, dokáže, že se kolem tety Věry motá podezřelý „farář", Jitku jako opatrovnici sesadí, a pak bude rozhodovat on.

„Chcete čekat, až přijede Tomáš a bude si to řešit sám?" řekl mi do očí. „Já čekat nebudu."

Poslouchal jsem ho a docházelo mi, že celá tahle aféra s účtem a „vyúčtováním" nikdy nebyla o mně. Byl jsem jen pohodlný terč, přes který útočil na Jitku.

Tak jsem udělal to, co jsem měl udělat dřív. Zavolal jsem Jitce před ním a zapnul hlasitý odposlech. Potvrdila: plná moc na ni byla sepsaná u notáře už v květnu, dávno před mrtvicí, kopie je uložená u notářky na Vinohradech, evidenční číslo takové a takové, a Tomáš to mimochodem ví a souhlasí — telefonovali spolu minulý týden.

Radek se hned nevzdal. Žádal, ať mu dokument ukážu skutečně, ne že mu jen po telefonu nadiktuji číslo, a než jsem stačil zareagovat, vytrhl mi z rukou desky s účtenkami — začal je znovu prolistovávat, tentokrát horečnatě, hledal aspoň jedno datum, které by se neshodovalo s jeho verzí. Nenašel nic. Pak desky zabouchl, hodil mi je zpátky na stůl tak, že se rozsypaly účtenky za svíčky, a prohlásil, že podá stížnost na biskupství — „ať si to vyřeší biskup, kdo tady koho vlastně podvádí". Odešel a předsíní práskly dveře.

Stížnost skutečně přišla — asi za tři týdny mi z biskupské kanceláře přeposlali kopii k vyjádření. Napsal jsem odpověď, přiložil stejné desky s převody, a tím to utichlo: z kanceláře mi sdělili, že důvod k šetření neshledali a případ uzavřeli. Radek se pak v kostele už neukázal — ani na facebooku, ani osobně.

Teta Věra se z nemocnice propustila koncem září, řeč se jí úplně nevrátila, ale zase dokázala udržet pero. První, co doma udělala, bylo, že přepsala tentýž lístek, stejnou modrou propiskou, a poprosila Jitku, ať mi ho zaveze osobně, ne přes telefon.

Nový lístek jsem vložil vedle starého do stejného sešitu, pod jednu sponku. Obě kudrlinky u písmene „T" — stará i nová — ležely vedle sebe, skoro k nerozeznání. Sklenici s okurkami jsem toho večera konečně odnesl farnici domů, a sešit se dvěma lístky zůstal ležet na mém stole — až do nejbližší liturgie, na které jsem vzpomněl oba: Tomáše za zdraví, Josefa za odpočinutí duše, jak to teta Věra prosila celé ty tři roky.