Kotě z parkoviště na Vinohradské

Byla středa ráno, něco po sedmé, a Klára Dvořáková si zrovna zavazovala tkaničky na chodbě před domem, když si všimla, že za koly sousedova starého Škoda Octavia se něco hýbe. Bydlela v Praze na Vinohradech, v činžáku se žlutou omítkou, kde v přízemí bylo už léta zavřené papírnictví a kde se ráno vždycky rozléhala vůně čerstvých rohlíků z pekárny za rohem.

Nejdřív si myslela, že je to sáček od svačiny, který sem zafoukal vítr. Pak se to ale pohnulo znovu — a ona pochopila, že se dívá na kotě.

Klekla si na studený asfalt, i když měla na sobě běžecké legíny, které si koupila teprve minulý týden, a nahnula se blíž. Kotě sedělo úplně bez hnutí, přitisknuté k zadnímu kolu, jako by věřilo, že se dokáže proměnit v kus stínu a nikdo ho nenajde. Bylo drobné, možná šest týdnů staré, srst mělo slepenou a od oleje umazanou, jedno ouško nakřivo.

Nezkoušelo utéct. Ale ani se nepřiblížilo. Jenom tam sedělo a čekalo, jestli se něco stane.

Klára věděla, že za dvacet minut jí jede tramvaj číslo 11, kterou stíhala vždycky tak tak, ale tentokrát na to úplně zapomněla. Vrátila se do bytu, otevřela ledničku, ve které kromě jogurtu a půlky bagety nic moc nebylo, a vylila trochu smetany do plastového víčka od kompotu. K tomu přidala kousek šunky, kterou měla na svačinu k obědu. Sedla si na obrubník kousek od auta a čekala.

Trvalo to nejmíň deset minut, než se kotě odvážilo vylézt. Vypadalo hůř, než si myslela — žebra mu prosvítala pod srstí, tlapky mělo popraskané, jako by šlo dlouho po horkém asfaltu. Ale jakmile ucítilo smetanu, něco se v něm zlomilo. Přistoupilo blíž, pak ještě blíž, a nakonec strčilo čumáček přímo do víčka.

Klára zůstala sedět bez hnutí, i když jí mrzly nohy skrz legíny, protože se bála, že jakýkoliv pohyb kotě zase vyplaší. Ten drobeček jí po chvíli věnoval krátký pohled a hned se zase vrátil k jídlu, jako by ověřoval, jestli tentokrát fakt někdo zůstane.

Na běh už toho dne nedošlo. Klára kotě zabalila do staré mikiny s nápisem gymnázia, které dodělala před deseti lety, a odnesla ho domů. Vykoupala ho v umyvadle, česala mu zacuchanou srst hřebínkem na vousy a nakonec ho odvezla na veterinu na Korunní, kde jí veterinářka řekla, že kotě je asi osmitýdenní kočička, podvyživená, ale bez vážnějších zdravotních potíží. Odčervení, první očkování, celkem osmnáct set korun, které Klára zaplatila kartou bez váhání.

Napsala o tom příspěvek do skupiny sousedů na Facebooku, hlavně proto, aby zjistila, jestli kotěti někdo nechybí. Nikdo se neozval. Žádný ztracený mazlíček, žádná rodina, která by ho hledala. Jako by se prostě objevilo odnikud, přesně tam, kde bylo potřeba, aby ho někdo našel.

Následující dny bydlelo kotě, kterému Klára začala říkat Drobek, u ní v kuchyni, v kartonové krabici vystlané ručníkem. Pořád ještě nebylo úplně jisté, jestli tady může zůstat. Schovávalo se za pračku, kdykoliv zaslechlo hlasitější zvuk z ulice, a jedlo jenom tehdy, když bylo v místnosti úplně samo. Klára si zvykla sedávat na zemi u kuchyňské linky s knihou v ruce a nevšímat si ho, dokud samo nepřišlo blíž.

Bydlela sama, pracovala jako účetní na částečný úvazek, brala si i práci domů, a čím dál víc si nebyla jistá, jestli dokáže kotěti nabídnout něco lepšího než prázdný byt přes den. Po týdnu zavolala útulkové organizaci v Praze 10 a zeptala se, jestli by pro Drobka nenašli rodinu s dětmi, kde by měl víc společnosti. Paní z útulku slíbila, že se poptá, a za dva dny se ozvala znovu: má zájemce, manžele s dvěma dětmi ze Strašnic, kteří chtějí kotě vyzvednout v sobotu v deset dopoledne.

V pátek večer Klára vytáhla ze sklepa přepravku, kterou koupila hned první den, ale nikdy nepoužila. Umyla ji, vyskládala dovnitř starý ručník a Drobkovu oblíbenou myšku na provázku. Vedle na kuchyňský stůl si připravila veterinární kartičku a sáček granulí, aby na to ráno nezapomněla.

V sobotu v devět čtyřicet pět zazvonil telefon — paní z útulku potvrzovala, že rodina je na cestě, budou tam za čtvrt hodiny. Klára otevřela přepravku a sáhla po Drobkovi, který spal schoulený v křesle. Kotě se probudilo, protáhlo se a místo aby uteklo, jako to dělávalo při každém hlasitějším zvuku, vylezlo jí po ruce až na rameno a zabořilo čumák pod její bradu. Pak jí přední tlapkou přitisklo dlaň k vlastnímu krku — gesto, které nikdy předtím neudělalo — a začalo příst tak hlasitě, že to Klára cítila víc než slyšela.

Stála tak uprostřed kuchyně s prázdnou přepravkou u nohou a s kočkou zaklesnutou na rameni, a najednou jí bylo jasné, že tohle zvíře jí nedávno ani nedovolilo, aby ho pohladila přes hlavu, aniž by sebou trhlo. Zvedla telefon a stihla zavolat paní z útulku ještě dřív, než rodina zaparkovala před domem.

"Nemůžu ji dát pryč," řekla do sluchátka. "Je mi líto, že jste s tím měli tu práci, ale nemůžu."

Paní z útulku se jen zasmála a řekla, že to čekala už od telefonátu ve čtvrtek.

Přepravku Klára zase odnesla do sklepa. Granule nechala na stole, protože se hodily tak jako tak.

O dva měsíce později stojí Klára v kuchyni v šest ráno s hrnkem kávy a čeká, až dopeče topinka, když Drobečka — jak jí teď říká, odkdy zjistila, že je to holka — vyskočí na parapet, protáhne se přes celou jeho délku a ťukne tlapkou do skla, protože venku na chodníku právě prochází soused se psem. Klára jí položí ruku na hřbet, aby ji trochu zklidnila, a Drobečka se místo úlek jen otře o její prsty a vrátí se k topince, kterou si přišla vyžebrat.