Argo čeká u klece číslo dvanáct sedm set dní

Do útulku v Řeporyjích jsem jela kvůli úplně jinému psovi. Chtěla jsem fenku, mladou, na fotce vyskakovala z bazénku a měla uši jako motýlí křídla. Jenže když jsem procházela kotci, minula jsem klec, u které nikdo nestál. Uvnitř seděl starý kříženec knírače, srst na tlamě šedivá jako popel z kamen, a díval se skrz mříž tak, jako by už dávno přestal čekat, že se ta mříž otevře kvůli němu.

Na cedulce stálo: Argo, odhadem jedenáct let, v útulku sedm set dvanáct dní.

„Toho radši ne," řekla mi vedoucí útulku, paní Kadlecová. „Lidi si ho prohlídnou a jdou dál. Chtějí štěně. Argo tu je skoro dva roky, přišel po smrti majitele, synovi zůstal barák, psa nechtěl."

Zeptala jsem se, kolik by stál poplatek za převzetí. Osm set korun, očkování a čip měl v pořádku. Fenku jsem si nakonec neodvezla. Odvezla jsem Arga.

Paní Kadlecová mu nasadila vodítko a on šel ke mně pomalu, jako by nevěřil, že ta cesta ven je opravdu pro něj. Do auta nastoupil opatrně, čenichem se otřel o sedačku, sedl si a díval se z okna na výpadovku na Prahu. Neštěkal, netřásl se nadšením jako mladí psi, co skáčou po sedadlech. Jen tam seděl a mlčel, jako by se bál, že když udělá hluk, někdo si to rozmyslí a vrátí ho zpátky do klece dvanáct.

Na Barrandovském mostě byla kolona, rádio hrálo nějakou reklamu na hypermarket, za oknem pršelo na plechové střechy garáží. A Argo se najednou naklonil a opřel se mi ramenem o loket. Sáhla jsem mu na hlavu, po srsti mezi ušima, a on zavřel oči a vydechl tak dlouze, že jsem to slyšela přes stěrače. Za pár minut usnul.

Doma na sídlišti v Modřanech jsme zaparkovali před panelákem, kde ze sedmého patra bylo vidět na celé Braník. Argo se přede dveřmi bytu zastavil a chvíli jen očichával rohožku, papučí sousedky, která zrovna vynášela odpadky a dívala se na nás s otevřenými ústy — o novém psovi jsem jí nic neříkala, tak koukala, jako by přivádím domů medvěda. Pak Argo zavrtěl ocasem, poprvé za celou cestu, a vešel dovnitř za mnou.

Ten první týden jsem se učila, co znamená stará bolavá tlapa na studené dlažbě v koupelně, co znamená lék na artrózu rozdrcený v kousku sýra, co znamená čekat u dveří, až se pes s námahou vyškrábe ze schodů, protože výtah byl zase rozbitý. Nebylo to jednoduché. Sousedi z domovní schůze se ptali, proč jsem si nevzala něco „normálního", proč starého psa, co mi po roce může umřít a budu zase brečet. Řekla jsem jim, že rok s Argem mi stojí za víc než deset let s někým, kdo by na mě čekal jen z návyku.

O tři měsíce později přišel dopis od advokátní kanceláře — ne mně, ale mému bratrovi, který bydlel po synovi zesnulého pána, jehož byl Argo předtím. Ukázalo se, že starý pán v závěti odkázal třicet tisíc korun tomu, kdo se o Arga postará, pokud se najde do dvou let od jeho smrti. Syn to zatajil, doufal, že pes v útulku prostě zůstane a peníze si nechá. Notářka to ale dohledala přes evidenci čipů a poplatek za převzetí, který jsem platila v útulku, mě spojil s Argem oficiálně.

Přišla jsem si pro ty peníze na notářský úřad na Praze 5, s deskami, kde měl Argo veterinární knížku a potvrzení o převzetí. Syn tam seděl taky, díval se na mě, jako bych mu něco ukradla, ačkoliv on sám psa po smrti otce odvezl do útulku a nechal ho tam hnít dva roky. Notářka mi vyplatila třicet tisíc korun na účet do čtrnácti dnů, papír jsem podepsala a odešla, aniž bych na něj promluvila.

Ty peníze jsem nenechala ležet. Zaplatila jsem z nich Argovi operaci menisku v ordinaci na Zbraslavi, kterou by si jinak vydělávala já ze splátek, a zbytek jsem převedla útulku v Řeporyjích na krmivo pro psy nad deset let — zrovna jich tam po Argovi zůstalo šest.

Dnes je Argovi třináct. Ráno leze po schodech pomaleji, ale k misce doběhne stejně rychle jako první den. Sedí u okna v sedmém patře a dívá se na Braník, a já vím, že už nečeká, až se něco změní. Prostě je doma.