Dopis pro nebe

Jsem pošťačka v Litomyšli, doručuju už osmnáct let, a tenhle balíček si pamatuju líp než vlastní narozeniny. Ale musím začít od psa.

Ten pes se jmenoval Rex, foxteriér s jedním ušima nahoru a jedním dolů, a patřil rodině Novotných z ulice Na Lánech. Čtrnáct let běhal po jejich zahradě, honil se za slepičím peřím, co lítalo přes plot od sousedky, a v zimě spal na verandě na staré dece s obrázkem traktoru. Umřel v lednu, ve věku, kdy už mu na zadní tlapy nestačily prášky od veterináře v Novém Městě.

Nejhůř to nesla jejich dcera Barunka, čtyři roky, culík na bok, přední zub venku. Její máma, paní Novotná — vlastně ani nevím křestní jméno, na obálce stálo jen "rodina Novotných", ale u nás v depu se o tom mluvilo dlouho — mi to vyprávěla, když si o měsíc později přišla stěžovat, že jí nedošla objednávka z lékárny. Prý se jí ta holčička den po pohřbu zeptala, jestli by mohly napsat dopis Pánu Bohu. Aby věděl, až Rex přijde do nebe, že je to její pes.

Diktovala ho, jak to umí jen čtyřleté dítě — bez čárek, bez dechu. Něco jako: "Milý Pane Bože, opatruj mi prosím pejska. Umřel včera a teď je u tebe v nebi. Moc mi chybí. Měl rád, když jsme běhali na rybníku a házeli mu klacek. Posílám ti fotku, abys poznal, že je to můj pejsek. Miluju tě. Barunka." Přiložili fotku, kde Rex leží v trávě a Barunka mu drží packu. Na obálku napsali jen "Bůh — Nebe" a na zadní stranu svou adresu, protože jinak by to prý vůbec neprošlo.

A pak přišla Barunka osobně, v holínkách, s mámou za ruku, a nalepila na obálku snad deset známek — přesně si to pamatuju, protože jsem ji viděla stát u naší schránky na náměstí a máma jí musela zvedat ruku, aby dosáhla. Byla přesvědčená, že do nebe je to dál než do Prahy, takže je potřeba víc známek než obvykle.

Pak se pár týdnů ptala máti každé ráno u snídaně, jestli Bůh už dopis dostal. A máma vždycky řekla, že asi jo.

Já jsem v tom celém příběhu jen ten člověk, co jednou v úterý ráno stál před jejich dveřmi s balíčkem, který jsem si sama vyzvedla — ne, nevyzvedla, to není přesné. Přišel na náš depoziční pult v obyčejné hnědé krabici, bez zpáteční adresy, jen se jménem Barunka Novotná napsaným rukou, kterou nikdo z nás v depu neznal. Měla jsem toho dne rozvoz do dvanácti popisných čísel a chtěla jsem stihnout ještě oběd v jídelně u nádraží, než mi zavřou kuchyň — tohle přiznávám, protože jinak by to nebylo poctivé vyprávění. Ale ten balíček jsem si prohlídla dýl, než jsem měla.

Byl zabalený do zlatého papíru, jaký se prodává akorát před Vánoci v papírnictví na náměstí. Doručila jsem ho ráno, paní Novotná otevřela ve dveřích v županu, s hrnkem kávy v ruce, a hned zavolala dceru dovnitř z předsíně.

Co bylo v balíčku, jsem se dozvěděla až později, protože paní Novotná mi to vyprávěla skoro se slzami, když jsem k nim nosila poštu ještě měsíce potom. Uvnitř byla kniha o ztrátě domácího mazlíčka a mezi jejími stránkami ta samá fotka Rexe s Barunkou, ta samá obálka s deseti známkami — teda, otevřená, s razítkem, jako by opravdu prošla poštou — a dopis.

Ten dopis stál za to. Psalo se v něm, že Rex dorazil do nebe v pořádku, že fotka moc pomohla a poznal ho podle ní hned. Že už ho nebolí packy. Že jeho duše je tam nahoře, ale zároveň žije dál v Barunčině srdci. Že v nebi není potřeba kapsy na fotky, a tak ji posílá zpátky, ať si ji Barunka nechá navždy. Děkoval za krásný dopis a vzkazoval, ať poděkuje i mámě, že jí pomohla dopis napsat a odeslat — že má úžasnou mámu, kterou pro ni vybral schválně. A na konci: že ho najde velmi snadno, protože je všude tam, kde je láska.

Paní Novotná mi tehdy s tou obálkou v ruce řekla jednu větu, kterou jsem si zapsala na lísteček a mám ho dodneška za sklem kredence doma: "Já nevím, kdo to udělal, ale ten člověk dal mojí dceři něco, co jsem já dát nedokázala."

Podle podacího razítka to prošlo přes třídící středisko v Pardubicích, ale odesílatel se nikdy nenašel. V depu jsme si mezi sebou říkali, že to musel být někdo od nás, kdo tu obálku s deseti známkami viděl na sběrném pultě a nedokázal ji jen tak proštípnout a poslat zpátky jako nedoručitelnou. Kolegyně Hanka měla teorii, že to byl vedoucí třídírny, starý pán, co sám před rokem pohřbil ovčáka. Nikdy to nepotvrdil, jen se pokaždé, když se to probíralo, díval jinam a měnil téma.

Já osobně už na to nemyslím jako na záhadu. Nosím tomu klukovi — dneska už není klukem, Barunce bude přes dvacet, bydlí prý v Brně — poštu do té ulice dodnes, i když teď to dělá kolegyně po mně, já jsem šla na zkrácený úvazek. Ale tu fotku prý má schovanou v peněžence. Paní Novotná mi to řekla naposledy vloni na podzim, když jsem jí nesla doporučený dopis z finančního úřadu a ona najednou, bez souvislosti, dodala: "Víte, ona tu fotku pořád nosí s sebou."

Nevím, kdo tenkrát tu obálku otevřel, přečetl a poslal zpátky s knihou a dopisem psaným cizí rukou. Ale vím, že jsem toho dne kvůli tomu balíčku přišla o oběd a nikdy mi to nebylo líto.