Kočka, co se vrátila po 437 dnech kvůli třem hvizdům

Jmenuju se Radka Vlčková, je mi čtyřicet dva a servis, kde pracuju jako recepční, stojí kousek za starou zástavbou na okraji Pardubic — u těch nízkých domků s plechovými vraty a zahrádkami, kde lidi ještě pěstujou rajčata místo trávníku. Tenhle příběh mi nepatří. Patří panu Kovářovi, co k nám vozí své auto na servis už snad patnáct let, a jeho ženě Editě. Ale byla jsem u toho, když se to stalo, a od té doby na to nedokážu přestat myslet.

Pan Kovář — Aleš, tak mu říkám, i když mi pořád vyká — je asi tak jednapadesátiletý muž, hubený, s brýlemi, co mu pořád kloužou po nose. Přijíždí k nám hlavně kvůli výměně oleje a technickým kontrolám, ale poslední rok a půl jsme si u přepážky povídali hlavně o jeho kočkovi. Jmenoval se Skřivan. Oranžový mourek s bílou náprsenkou, co měl pod bradou skvrnu ve tvaru slzy — Aleš mi to popisoval tak často, že bych ji poznala i poslepu.

Skřivan zmizel jednu sobotu v květnu, když Aleš s Editou stěhovali věci z chalupy do garáže a zadní dveře byly půl dne otevřené dokořán. Večer si Edita všimla, že miska stojí nedotčená. Zapískali — dva krátké tóny a jeden dlouhý, jak to dělali každý večer, když Aleš přicházel domů ze servisu — a nikdo nepřiběhl.

Hledali ho tu noc s baterkami po zahrádkách, pak měsíce po celém okolí Polabin. Letáky na sloupech, kontrola útulků v Rosicích i v Chrudimi, inzerát na sociálních sítích s fotkou toho kocourka na gauči. Přicházela hlášení — "viděl jsem ho u Kauflandu", "je pod verandou na Dubině" — a pokaždé, když mi to Aleš vyprávěl u přepážky, měl v hlase tu stejnou unavenou naději. Pokaždé to byla jiná kočka.

Nejhorší prý bylo, že to nikdy nekončilo. Žádná jistota, jen otázky. Hladoví, zmrzlý, uvězněný někde ve sklepě, vzal si ho někdo cizí? Gauč u okna, kde Skřivan vysedával a pozoroval ulici, zůstal prázdný. Edita mi jednou řekla, když čekala na vyzvednutí auta, že na to místo nikdo z nich nesedá — nemluvili o tom, prostě to tak bylo.

Na výročí, po roce, Edita sundala misku od zadních dveří. Postála u dřezu dýl, než bylo potřeba, a pak řekla Alešovi, že by to možná měli přijmout. On přikývl, ale doma přestal o tom mluvit — ne proto, že přestal doufat, ale protože už to nedokázal unést nahlas.

Sedmdesát dva dní po tom výročí — tedy čtyři sta třicet sedm dní od zmizení — přijel Aleš do servisu na výměnu brzdových destiček a vypadal jinak. Ruce se mu klepaly, když podepisoval zakázkový list, a já myslela, že se něco stalo s Editou.

Vyprávěl mi to celé přímo u přepážky, zatímco čekal na klíčky. Ten den jel na kole starou cyklostezkou kolem zahrádkářské kolonie, prý bez cíle, i když si sám nevěřil. Uviděl něco oranžového pod zaparkovaným dodávkovým fordem u jedné z chatek. Za těch čtyři sta třicet sedm dní viděl desítky oranžových koček a pokaždé to skončilo zklamáním, takže skoro jel dál. Něco ho ale zastavilo.

Kočka vylezla na světlo — vyhublá, srst zacuchaná a matná, jako by se dlouho živila jen tím, co našla. Zvedla hlavu. A pod bradou měla tu skvrnu ve tvaru slzy.

Aleš mi řekl, že se bál vyslovit jméno nahlas, protože kdyby se spletl, nedokázal by to už jednou přežít. Tak místo toho zapískal — dva krátké tóny, jeden dlouhý. Kočka ztuhla, uši se jí napřímily. Zapískal znovu. A ona se rozeběhla přímo k němu.

Skočila mu do náruče dřív, než stačil vstát z kola. Zaboril obličej do jejího špinavého kožichu a uslyšel to předení — hlasité, přesně takové, jaké si pamatoval. Sedl si tam na obrubník u cyklostezky a plakal, jak mi řekl, poprvé od pohřbu svého otce.

Zavolal Editě přímo odtamtud. Přijela autem, vystoupila, uviděla ho sedět v trávě se zabaleným klubkem v bundě, a zakryla si ústa rukou. Kočka na ni chvíli jen zírala. Pak Edita vyslovila to jméno, které rok a půl nikdo z nich nahlas neřekl. A Skřivan se k ní rozeběhl.

Veterinářka v Pardubicích ho pak vyšetřila — podvyživený, vyčerpaný, ale bez vážnějších potíží, které by nešly zvládnout jídlem, klidem a časem. Kde přesně těch čtyři sta třicet sedm dní strávil, se nikdy nedozvěděli. Možná ho někdo krmil, možná přespával pod verandami po chatkách.

Tu první noc mu Aleš prý dal na zem deku, kdyby se bál. Skřivan ji ignoroval. Prošel obývákem, očichal starou misku, prošel kolem nábytku — a pak vyskočil na opěradlo gauče u okna. To přesné místo, které bylo přes rok prázdné. Otočil se dvakrát dokola a stočil se do klubíčka.

Aleš mi to vyprávěl u přepážky servisu s klíčky od auta v ruce a hlasem, který se mu ještě pořád trochu lámal. Řekl jen jednu větu, než odešel k autu: že to místo na gauči teď večer co večer kontroluje, jestli tam Skřivan pořád je — a že zatím pořád je.