Zvíře, které si nikdo nepamatuje, kdo vlastně pojmenoval

Já jsem ten, kdo tenkrát podal ten papír faráři Novotnému. Řehole to nevyžadovala, ale kostelní rada se sešla a někdo to musel napsat: kocour prý ruší bohoslužby, škrábe na dveře sakristie, jednou prý vylezl skoro až k varhanám. Podepsal jsem se tam jako Tomáš Bareš, kostelník od svatého Václava na pražském Žižkově už jedenáct let. A teď, po tom všem, chci vyprávět, jak jsem to viděl já.

Kocour se jmenoval Kmín — někdo mu tak začal říkat kvůli té rezavé srsti, co měla barvu koření, co babičky sypou do brambor. Přišel na dvůr před třemi lety, hubený, s roztrženým uchem, a zůstal. Paní Dvořáková z domu naproti mu nosila konzervy, děti ze základky na rohu mu cestou ze školy házely kousky svačiny přes plot. Pro mě to ale byl především ten, kdo mi rozhrabával záhonek s tymiánem u zdi a chodil za mnou při ranním zametání, jako bych měl v kapse něco k jídlu, i když jsem nikdy neměl.

Napsal jsem tu stížnost v únoru, ve čtvrtek, protože v neděli předtím vlezl při mši do lavice ke starému panu Hrubému a ten se lekl tak, že upustil zpěvník. Farář si papír vzal, přeložil ho na půl a řekl jen: uvidíme. Nic víc se nestalo, list zůstal v šuplíku. A pak, o pár týdnů později, Kmín zmizel.

Nikdo si nevšiml kdy přesně. Paní Dvořáková si stěžovala, že už čtvrtý den nepřišel na misku. Já jsem si myslel — utekl, možná ho někdo vzal domů, možná našel lepší dvůr. Přemýšlel jsem nad tím dýl, než jsem čekal. Až sedmnáctého dne, když jsem otevíral boční vrátka na hřbitůvek za kostelem, jsem uslyšel to táhlé, chraplavé mňoukání odněkud shora. Vypadalo to, jako by přicházelo ze zdi.

Byl na římse, přesně pod okapem věže, tam, kde se kamenná fasáda zužuje do výklenku širokého sotva jako dvě dlaně. Devatenáct dní tam prý byl — to jsme spočítali zpětně, podle toho, kdy ho naposledy viděla paní Dvořáková. Nemohl seskočit, byl moc vysoko, a nemohl se vrátit tou cestou, kterou tam vylezl, protože kus římsy se pod ním musel sesunout.

Zavolal jsem hasiče ze stanice na Vinohradech. Přijeli s žebříkem kolem čtvrté odpoledne, slunce už bylo nízko a barvilo tu rezavou srst do oranžova, jako by hořel. Kluk, co lezl nahoru, mi pak řekl, že se ho bál dotknout, že si myslel, že kousne nebo se vrhne dolů z paniky. Kmín se ale jen přitiskl k jeho bundě, jako by čekal přesně na tohle celých devatenáct dní.

Dole u fary jsem stál a myslel na ten papír doma v šuplíku stolu a nevěděl jsem, co si mám myslet o sobě. Kmín vážil o polovinu míň než na podzim. Veterinářka z ordinace na Husitské, paní doktorka Kolářová, mu dala infuzi a řekla, že další tři čtyři dny by to možná nepřežil.

Farář Novotný přišel druhý den ráno na dvůr, podíval se na tu hromádku rezavé srsti schoulenou v krabici u topení v sakristii a řekl mi, ať tu stížnost roztrhám. Neřekl proč. Nemusel.

Teď žije ve školní jídelně naproti, paní ředitelka mu tam nechala kout u radiátoru a děti mu tam nosí zbytky svačin, rovnou na talířku, co jim vydá kuchařka. Papír, co jsem tenkrát napsal, jsem nakonec neroztrhal, jak mi farář radil. Založil jsem ho do desek s účetnictvím farnosti, mezi stvrzenky za svíčky a víno na mše, a nechal jsem ho tam.

Ráno co ráno, ještě před šestou, než odemknu kostel, nesu tu misku mléka přes dvůr k radiátoru. Kmín už na mě čeká v okně jídelny, rezavý flek na bílém parapetu, a mléko mu vždycklo trochu vyšplouchne na dlažbu, než misku postavím.