Noc, kdy jsem křičela a schovala se pod stolem v nemocnici na Bulovce

Jmenuju se Petra Součková, je mi dvacet devět a na neurologickém oddělení Nemocnice Na Bulovce dělám noční recepční už čtvrtý rok. Ten úkol zní jednoduše – sedět u přepážky, vyplňovat hlášení, hlídat chodbu. Člověk si zvykne na ticho kolem třetí hodiny ranní, na bzučení zářivky nad hlavou, na to, že automat na kafe ve druhém patře bere jen drobné a stejně půlku z nich sežere.

V noci z úterý na středu, 14. října, jsem seděla u počítače a dopisovala předávací protokol pro ranní směnu. Venku pršelo, okna byla orosená, a z chodby byl slyšet jen vrzání vozíku, který uklízečka nechala u schodiště. Pak jsem zaslechla kroky. Pomalé, nerovné, jako by si člověk nebyl jistý vlastním tělem.

Na konci chodby se objevil starší muž v bílém nemocničním oblečení. Košile mu visela z jednoho ramene, krok měl těžký, hlavu klopenou. Zavolala jsem: „Pane, odkud jdete?“ Nic. Zvedla jsem hlas: „Potřebujete pomoc?“ Žádná reakce, jen ty kroky, pořád blíž.

Když byl asi na pět metrů, všimla jsem si, že má na zápěstí identifikační náramek – a ten mu volně visel, jako by ho měl špatně nasazený nebo ho sám rozvázal. Zvedl hlavu a zahleděl se přímo na mě. Nevím, jak to popsat jinak než: byly to oči člověka, který už dávno přestal doufat, že ho někdo slyší.

Zaječela jsem. Židle se mi odkutálela a praštila do skříňky s kartotékou, papíry spadly na zem a já se schovala pod přepážku, zakryla si ústa dlaní a druhou rukou hmatala po telefonu. Přes mezeru pod stolem jsem viděla jeho bačkory – krok, pauza, další krok. Zastavil se přímo před přepážkou. Stála jsem schoulená, bála se nadechnout. Pak vydechl jedno jediné slovo: „Dvěstěčtrnáct.“ Otočil se a odešel.

Když dorazil bezpečák Radek Novotný, prošli jsme celé patro. Nikdo. Všichni pacienti byli ve svých pokojích, žádná sestra toho muže nepoznala. Vrátili jsme se do vrátnice a přetočili záznam. Kamera jasně ukazovala, jak křičím, odstrkuju židli a schovávám se pod stůl, zatímco se ke mně blíží postava v bílém. Radek zvětšil obraz náramku a našel jméno v systému: Tomáš Řehák, pokoj 214. Podle záznamů ale Tomáš Řehák zemřel tu samou noc, o dvě hodiny dřív.

Než jsme to stihli pořádně vstřebat, do vrátnice vešel primář oddělení, MUDr. Oldřich Kryštof, zamkl za sebou dveře a podíval se na zamrzlý obraz na monitoru.

„Smaž ten záznam,“ řekl.

Radek se zarazil. „Proč?“

Primář ztišil hlas. „Protože Tomáš Řehák sem nikdy neměl být přijat.“

Radek vzal věc do svých rukou – stáhl záznam na malý flashdisk a dal si ho do kapsy u bundy, dřív než mu to primář stihl rozkázat jinak. „Nic mazat nebudu,“ prohlásil.

Primář se na něj podíval, pak na mě. „Nerozumíte tomu, co jste viděla.“

„Viděla jsem pacienta, který šel k mému stolu,“ odpověděla jsem. „Pacienta, kterého váš systém hlásí jako mrtvého ve stejnou minutu.“

„Záznam je chybný.“

„Tak ho opravte.“

Primář se zhluboka nadechl. „Není to tak jednoduché.“

Vrátili jsme se na třetí patro. Chodba byla opět prázdná, papíry ještě ležely rozsypané u mého stolu, židle pořád nakřivo opřená o skříňku – přesně tak, jak jsem to nechala. Ten pohled na nedotčenou scénu mi najednou připadal horší než samotné zjevení.

Pokoj 214 byl zamčený. Primářova karta blikla červeně, Radkův bezpečnostní klíč taky nezabral. Teprve pak primář přiznal, že pokoj byl před třemi dny vyřazen z elektronického systému přístupů. „Proč?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. Přišel technik se starým mechanickým klíčem a otevřel dveře ručně.

Pokoj byl téměř prázdný. Postel odestlaná, monitor vypnutý, žádné kytky, žádné tašky, žádná stopa po tom, že by tu kdokoliv ležel týdny. Na židli u okna přes opěradlo viselo šedé kabátové sako. Na nočním stolku brýle, neotevřená láhev minerálky a malý černý zápisník.

Radek ho otevřel. Většina stránek obsahovala data, názvy léků, čísla pokojů a krátké poznámky psané roztřesenou rukou. Na poslední stránce byla jedna věta napsaná několikrát za sebou: Nejsem Tomáš Řehák. Pod ní jméno: Daniel Procházka.

Primář si sedl na okraj prázdné postele a dlouho mlčel, než začal mluvit.

Daniel Procházka byl bývalý účetní z Kladna, který odhalil nesrovnalosti v platbách za zdravotní výkony. Měsíce psal anonymní hlášení na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a popisoval, že pacientům jsou vykazovány zákroky, které nikdy nepodstoupili. Dvě noci předtím, než se objevil na chodbě, přišel do nemocnice slabý a zmatený. Někdo ho poznal. Místo pod jeho vlastním jménem ho zapsali jako Tomáše Řeháka – muže, který před třemi lety zemřel v jiném zařízení, v nemocnici v Mostě.

„Proč cizí jméno mrtvého?“ zeptal se Radek.

Primář se podíval ke dveřím. „Protože mrtvý pacient si nemůže stěžovat na špatně vyúčtovanou péči.“

Nemocnice zneužívala neaktivní identity mrtvých pacientů, přidávala jim do dokumentace drahé výkony – vyšetření na magnetické rezonanci, zákroky, které se nikdy nekonaly – pojišťovna to proplatila a spis se tiše uzavřel. Daniel na tohle přišel. Když ho přivezli k nám, uložili ho do pokoje 214, silně zklidnili sedativy a do systému zapsali falešné úmrtí. Čekali, že zmizí spolu s tím padělaným záznamem.

„Ale on nebyl mrtvý,” řekla jsem.

„Ne,“ odpověděl primář. „Byl zdrogovaný.“

Kolem třetí hodiny dvanáct minut se musel probrat a odejít z pokoje. Léky vysvětlovaly jeho ztuhlou chůzi, prázdný výraz, neschopnost mluvit souvisle. Šel k mému stolu, protože hledal pomoc. Jediné, co ze sebe dokázal vypravit, bylo číslo pokoje.

„Tak kde je teď?“ zeptala jsem se.

Primář mlčel. Radek prohledal skřínku pod umyvadlem a našel tam roztrhaný formulář o překladu pacienta. Většina stránky chyběla, ale jeden řádek byl čitelný: Cíl – Rehabilitační centrum Westbridge, Beroun. Formulář byl podepsán ve tři dvacet šest – čtrnáct minut po tom, co se Daniel objevil u mého stolu.

Zavolali jsme do Berouna. Recepční tvrdila, že žádný pacient jménem Řehák ani Procházka tu noc nebyl přijat. Radek ji požádal, ať se podívá znovu. Dala nás na podržení. Po minutě hovor spadl.

K ránu jsme kontaktovali policii a Státní ústav pro kontrolu léčiv. Primář Kryštof souhlasil s předáním interních záznamů výměnou za ochranu svědka. Vyšetřování odhalilo desítky falzifikovaných pacientských spisů, upravené výkazy a podpisy lékařů, kteří daného pacienta v životě neviděli.

Daniela Procházku našli ten samý den odpoledne v soukromém zařízení skoro šedesát kilometrů od Prahy. Žil. Finanční ředitel nemocnice a dva vedoucí administrativy skončili ve vazbě ještě téhož týdne, vyšetřovatelé si vyžádali i mou výpověď a kopii záznamu z kamery, kterou Radek celou dobu nosil v kapsy u bundy.

Navštívila jsem Daniela o dva dny později v rehabilitačním pokoji, kde ho konečně vedli pod jeho vlastním jménem. Pořád byl slabý, pod kapačkou, ale oči měl čisté. Pamatoval si chodbu, pamatoval si mě u stolu. Pamatoval si i to, jak se snažil vyslovit číslo pokoje, protože věřil, že zápisník tam ještě leží.

„Vyděsil jsem vás,“ řekl tiše a prsty si mačkal okraj deky.

„Vyděsil,“ přisvědčila jsem. „Ale přišel jste ke mně, ne pryč od lidí.“

Zavrtěl hlavou a na chvíli se odmlčel, jako by hledal slova, která už dlouho neměl komu říct. „Myslel jsem, že si mě nikdo nevšiml,“ vydechl konečně a rozplakal se – tiše, bez zvuku, jen mu po tvářích stékaly slzy, které si neutíral. Sedla jsem si na okraj postele a podala mu kapesník. Chvíli jsme tam jen tak seděli, než mi stiskl ruku a pustil ji až ve chvíli, kdy přišla sestra s obědem.