Pět štěňat ve strouze u Vltavy

Bylo to na začátku listopadu, kousek za Českými Budějovicemi, tam co silnice na Hlubokou vede podél řeky a v tuhle roční dobu už bývá po sedmé hodině tma jako v pytli. Auto s ní prostě odbočilo na krajnici, dveře se otevřely, a než řidič stačil přidat plyn, byla venku. Feny, kterou tam nechali, táhlo do kopřiv u příkopu a ona se skutálela dolů, do bahna, mezi trní a staré pneumatiky, co tam někdo dávno odhodil. Byla březí. Pro toho, kdo ji vyhodil z auta jako plný popelnicový pytel, neznamenala nic. Pro to, co nosila v sobě, byla celým světem.

Nikdo si jí nevšiml skoro tři týdny. Strouha byla z hlavní silnice špatně vidět, zarostlá ostružiním, a lidé, co tudy jezdili do práce do Budějovic, měli oči jinde. Až jeden důchodce, pan Kovář, co tam každé ráno venčil svého jezevčíka, si všiml, že se něco hýbe pod větvemi. Slezl dolů po svahu, opřel se o klacek, a když odhrnul mokré listí, zůstal stát bez hlesu.

Ležela tam. Srst slepená blátem a zaschlou krví, žebra jí trčela pod kůží jako u vyzáblé krávy, oči zalepené. Ale u jejího boku, schoulených do jejího zpuchřelého kožichu, bylo pět štěňat. Živých. Zahřátých. Nakrmených. Nikam neutekla. Nevzdala to. Zůstala v tom příkopu, sotva se hýbala, pila dešťovou vodu ze staré plechovky od barvy, snášela hlad a bolest jenom proto, aby je uchránila.

Pan Kovář nevolal záchranku pro psy hned – nejdřív zavolal svému synovi, který měl auto, protože sám by ji po tom svahu nahoru nedonesl. Než dorazila útulková parta z Hlubocké ulice, seděl vedle strouhy a krmil jezevčíka piškotem, jen aby měl co dělat rukama.

Když se k ní přiblížili lidé z odchytu, fena nezavrčela. Nezkusila utéct. Jen je sledovala unavenýma očima, ve kterých bylo mlčenlivé volání o pomoc. Pak přisunula tlapou jedno štěně blíž k sobě, jako by je chtěla ochránit ještě jednou, naposledy.

Veterinářka v ordinaci na okraji Budějovic – ta, co má na dveřích nalepenou fotku kocoura s nápisem "tady léčíme i ty, co nikdo nechtěl" – řekla, že šance, že tohle přežije, byla podle ní blízká nule. Váha pod deset kilogramů, zánět, dehydratace, popraskané polštářky na tlapkách od studeného bahna. A přesto to zvládla. Kvůli nim.

Pětice štěňat prošla během šesti týdnů do nových rukou – jedno skončilo u rodiny v Táboře, druhé u mladého páru z Hluboké, zbylá tři rozebrali lidé, kteří sledovali útulek na sociálních sítích a psali si o ně ještě než pořádně prohlédli oči. Fena, které dali jméno Rozárka, se zotavovala déle. Tři měsíce v kotci, pak dva měsíce u pěstounky, která ji učila, že ruka natažená k ní neznamená ránu holí.

Dnes spí Rozárka na dece u okna v panelákovém bytě jedné zdravotní sestry z budějovické nemocnice, která si ji nakonec nechala natrvalo. Nemusí už bojovat v blátě o to, aby udržela štěňata naživu. Někdo řekne, že zvíře nechápe, co je oběť. Ale jak jinak nazvat matku, která zničená bolestí vydrží tři týdny v listopadovém mrazu jenom proto, aby zachránila svá mláďata?

Někdy láska matky nedělá hluk. Chvěje se v ledové strouze u řeky. Trpí potichu. A přesto chrání.