Vůně kávy z bufetu jako budík na patře

Jmenuji se Radka Nováková, jsem zdravotní sestra na interní klinice v Plzni a mám za sebou už devatenáct let ve směnném provozu. Znám tam skoro každého — pacienty, jejich rodiny, i ty, co jen projdou chodbou a nikdy se nevrátí. A pak znám i ty, co tam chodí za někým jiným. Jako ona.

Volala se Jitka Bartošová, čtyřicet tři let, účetní ve stavební firmě někde na Slovanech. Chodila za svou mámou, co ležela na pokoji 214 po operaci kyčle. Všimla jsem si jí hned první den — přišla v půl sedmé ráno, ještě než skončily vizity, s igelitkou z Alberta plnou domácích buchet, který upekla v noci. Prý pro sestřičky, aby prý neměly hlad na noční. Já jsem tehdy měla za sebou dvanáctou hodinu služby a nohy jako z olova, a ona mi ještě nabízela buchtu.

Za tři týdny jsem ji poznala možná líp než některé kolegyně. Věděla jsem, že má dvě děti — Toníka, co dělá zkoušky na gympl, a Emu, co má astma a potřebuje inhalátor po tělocviku. Věděla jsem, že manžel jí umřel před šesti lety na infarkt, přímo na chodbě jejich bytu, a že od té doby táhne barák sama. Věděla jsem, že šéfová jí volá i o víkendu kvůli fakturám. A věděla jsem, že mámu má ráda tak moc, až za ní jezdí každý den tramvají číslo 4, přestože bydlí skoro na druhém konci města.

Co jsem ale nevěděla — a přišla jsem na to až náhodou, jednou v úterý kolem třetí odpoledne — je to, že se nikdo neptá, jak je jí.

Seděla jsem tehdy na sesterně, měla jsem pauzu a piju čaj z hrnku s ušmudlaným obrázkem sovy, co mi dala vnučka. Slyšela jsem ji přes pootevřené dveře na chodbě, jak telefonuje. Nejdřív se ptala synáčka, jestli dojedl oběd. Pak volala sestře, jestli může vyzvednout Emu z kroužku. Pak vzala hovor od šéfové a omluvila se, že ještě nestihla poslat výkaz za minulý měsíc. A pak — úplně jiným hlasem, tišším, jako by mluvila sama pro sebe — řekla do telefonu: „Jo, mami, to je dobrý, nedělej si starosti, já to zvládám."

Jenže ruce se jí přitom třásly. Držela v nich kelímek automatového kafe z chodbového automatu, toho za dvacet korun, co chutná jako spálená guma, a nepila ho. Jen ho otáčela pořád dokola, jako by hledala, kam se dívat, jen ne na dveře pokoje své matky.

Přišla jsem k ní. Ne jako sestra, spíš jako ženská, co viděla dost lidí na hraně. Zeptala jsem se jí normálně, obyčejně: „Jitko, a jak jste na tom vy?"

Zarazila se. Podívala se na mě tak, jako by tu otázku slyšela poprvé za dlouhou dobu — a možná i byla. Chvíli mlčela. Pak řekla: „Nikdo se mě na to normálně neptá. Ptají se, jak je mámě. Jak jsou děti. Jestli je hotová faktura. Ale na mě se neptá nikdo."

Nabídla jsem jí místo vedle sebe na plastové židli, co vrzá, a druhý hrnek čaje — vlastně jenom pytlík heřmánku, co jsem měla v šuplíku od zimy. Seděly jsme tam skoro dvacet minut, než mi zazvonil pager. Řekla mi, že poslední dovolenou měla před třemi lety, a to jenom proto, že měla angínu a nemohla vstát z postele. Řekla, že si někdy v koupelně pustí sprchu naplno, jen aby na chvíli neslyšela nikoho volat její jméno. Řekla, že se bojí, že až mámu propustí domů, bude to zase jenom ona, kdo ponese všechno — rehabilitace, léky, docházení k lékaři, a při tom ještě faktury do konce měsíce a Toníkovy přijímačky.

Nebrečela. Jenom otáčela tím kelímkem pořád dokola, až se jí kafe rozlilo po prstech, a ona to ani nezaznamenala.

Mámu propustili domů o týden později, v pátek. Jitka za ní ještě přišla poděkovat celému oddělení — přinesla další buchty, tentokrát makové, a všem sestřičkám napsala jednotlivé lístečky. Na mém stálo: „Díky, že jste se zeptala jako první za dlouhou dobu."

Chvíli jsem myslela, že to je konec toho příběhu. Že prostě odejde a já ji už nikdy neuvidím, jako spoustu jiných rodin, co projdou naší klinikou a zmizí.

Jenže za měsíc a půl jsem ji potkala znovu — tentokrát ne na chodbě, ale v čekárně u nás dole, kde si lidi vyzvedávají lékařské zprávy. Vypadala jinak. Ne že by měla vyřešeno všechno, to ne. Ale seděla tam s deskami s dokumenty na klíně a s telefonem v ruce, na kterém měla otevřenou aplikaci banky.

Zeptala jsem se, co to má za papíry. Řekla mi, že si konečně sedla se svojí sestrou Hankou a rozdělily si to napůl — kdo bude vozit mámu na rehabilitace v úterý a čtvrtek, kdo zaplatí kolik za léky, kdo přebere kterou fakturu. A že u firmy si domluvila zkrácený úvazek na tři měsíce, i když to znamenalo o šest tisíc měsíčně míň. Ukázala mi na telefonu převod — poslala si sama na spořicí účet tisícovku, první za dlouhou dobu, co si nechala jenom pro sebe, na masáž, na kterou si konečně objednala termín.

„Nemůžu být ta, co nese všechno sama napořád," řekla mi tehdy. „Zjistila jsem, že to jde rozdělit. Že se to nezhroutí, když řeknu ne."

Odcházela jsem od ní zpátky nahoru na oddělení, protože mi zase začínala směna. Cestou jsem si koupila z automatu ten stejný kafe za dvacet korun, co chutná jako spálená guma. Vypila jsem ho celý, aniž bych ho jednou otočila v ruce.