Cukr, mouka a nová stránka babičky Boženy

Jmenuju se Božena Kadlecová, je mi sedmdesát čtyři a bydlím na kraji Kolína, tam co ulice Sokolská přechází rovnou do polí. Před dvěma lety jsem pohřbila manžela Jarouška a od tý doby mi byt na Sokolské připadal jako čekárna na nádraží – prázdná, studená, akorát se tam nikdy nic nestane. Dcera žije v Brně a večerní videohovory jsou hezký, ale samotu z člověka nesundaj.

Všechno se otočilo o sto osmdesát stupňů jednou zářijovou sobotou, když mi zazvonil zvonek a přede dveřmi stála holčička s růžovým hrníčkem v rukou.

„Babi Boženo… nemáte náhodou trošku mouky?"

Byla to Terezka, sedm let, oči jako knoflíky – pořád se na něco ptaly. Nasypala jsem jí plnou hrst, skoro celý sáček. Koukala na mě, jako bych jí darovala diamant.

Tím to celý začalo. Terezka pak chodila skoro denně – jednou pro cukr, jednou pro hrst soli, jednou „jen tak na bylinky do polívky". Vždycky slušná, vždycky s úsměvem, a ten růžový hrníček nosila všude s sebou jako talisman. A já jí vždycky naložila víc, než prosila.

Jednou přišla s mladší sestrou.

„Tohle je Anička. Už umí říct prosím, koukejte!"

„No tak, holky, co si dneska přejete?"

„Rohlíček!" vyhrkla Anička a ukázala mezeru po dvou předních zoubcích.

Sladký pečivo jsem doma neměla – tak jsme ho upekly spolu. Kdybyste viděli, jak jim zajiskřilo v očích. Bylo to cennější než cokoliv na světě. Tak se zrodila naše tradice „sladkých středů". Holky přiběhly se smíchem, Anička se umoučnila od hlavy až k patě a Terezka odměřovala suroviny s vážností profesionální cukrářky. Ony mě učily radovat se ze života znova, já je učila vypracovat těsto tak, aby se dobře táhlo.

Jedno prosincové odpoledne někdo zabušil na dveře. Terezka. Tvář celá zmáčená.

„Táta s mámou se zase perou jako o život… utekla jsem z baráku."

Objala jsem ji, jak jen mé staré ruce dovedly. Na nic jsem se nevyptávala.

„Víš co? Dneska upečeme perníčky s medem. Ty vyléčej úplně každý smutek."

Tři hodiny jsme pekly, ochutnávaly, spálily pár plechů a začínaly znova. A Terezka se pomalu vracela k sobě.

Druhý den mi matka holčiček, Eliška, přinesla zpátky sáček cukru. Usmívala se provinile, ale v očích měla vyhaslý výraz, který křičel víc než slova. Za pár dní jsem ji pozvala na kávu.

„Poslyš, mám tři prázdné pokoje. Kdybyste s holkama potřebovaly kam jít – klidně se přestěhujte ke mně. Bez podmínek."

Postavila hrnek na stůl a rozplakala se. Slzy tekly proudem a s nimi vyšla i celá pravda – o muži, který byl kdysi její láska a stal se z něj domácí tyran, o tom, jak ji odřízl od kamarádek i od rodiny, jak kontroloval každou korunu a zakazoval holkám kupovat „zbytečnosti".

„Proto Terezka pořád chodila prosit o mouku…" vydechla a hořela studem.

„Za co se stydíš. Nastěhujte se, zůstaňte tak dlouho, jak bude potřeba. Tady na vás nikdo ruku nevztáhne."

Za tři týdny stála přede dveřmi se dvěma kufry a dětma.

„Jenom na pár dní," řekla Eliška zlomeným hlasem. Obě jsme věděly, že to bude na déle.

Její muž, Radek, se pak pár krát objevil, lomcoval brankou a řval přes celou ulici. Zavolala jsem policii a nehnula se ani o krok. V mém věku se hulváti už nebojí.

Večer v kuchyni jsem řekla Elišce: „Naučíš se péct pořádně. Postavíme si něco vlastního. Nový začátek, doopravdy."

Zasmála se nejistě: „Já? Vlastní podnik?"

„A proč ne. Všechno dobré začíná dobrým chlebem."

Uběhlo šest měsíců mezi oblaky mouky a moučkového cukru, s recepty vymýšlenými do noci, se záchvaty smíchu a hádkami o to, kdo olízne mísu od krému. A pak přišel ten den – otevření naší rodinné pekárny „Nová stránka". Název vymyslela Eliška a sedl jako ulitý.

Lidi se zastavovali fotit výlohu plnou teplých skořicových šneků. Terezčiny perníčky mizely z pultu za pár minut. Eliška stála za pultem, zástěru s logem pekárny pevně uvázanou v pase, a odpočítávala drobné do kasy s jistotou, jakou jsem u ní ještě neviděla.

Radka jsme naposledy viděly u soudu, kde se řešilo výživné a zákaz přiblížení. Přišel v obleku, který mu byl najednou moc velký, a když uviděl na Eliščině stole žlutou pekařskou zástěru s logem „Nová stránka", něco v jeho tváři spadlo. Eliška mu jen podala kopii rozsudku a řekla, že adresu bytu na Sokolské mu sdělovat nebude – korespondenci ať posílá na adresu advokátky.

Já se v den otevření schoulila do rohu pekárny s kafíčkem. Terezka ke mně přišla tiše, v ruce ten stejný růžový hrníček, teď plný horkého kakaa.

„Díky, babi Boženo… za tu mouku."

Postavila hrníček vedle mého šálku, sedla si na židli naproti a olízla si čokoládu z palce. Za oknem zacinkal zvonek nad dveřmi a dovnitř vešel další zákazník, vůně vanilky se rozlila po celé místnosti a na zdi za pultem viselo, pečlivě připíchnuté čtyřmi barevnými kolíčky, Aniččino kresba – dům se čtyřmi postavičkami a nápisem křivým dětským písmem: NAŠE PEKÁRNA.