Dílna po otci Martina Novotného

Martin Novotný má čtyřicet dva let a autodílnu na Žižkově, kterou zdědil po otci spolu s dluhem u dodavatele náhradních dílů ve výši dvě stě osmdesát tisíc korun. Má také dvě děti: devítiletou Terezku a šestiletého Honzíka. A má manželku, Hanu, účetní ve firmě přepravní společnosti na Vysočanské, která už jedenáct let sleduje, jak se k ní chová před dětmi.

Nikdo to nezapisuje do žádného daňového přiznání. Ale je to jediná věc, kterou je vidět doopravdy.

Martin není z těch, co mluví o lásce. Otec ho to nenaučil — v jejich domě na Vinohradech platilo spíš „co řeknu, tak bude" než rozhovor. Martin si to zapamatoval jinak, než by si otec asi přál: rozhodl se, že u něj to bude naopak. Ne slovy. Jen tím, co se dělá, když nikdo nenařizuje.

Když se Hana vrací po osmé z práce, protože uzávěrka měsíce, má už odehřáté těstoviny a neříká „kde jsi byla tak dlouho". Když se splete — a splete se, například tehdy, když zapomněl zaplatit nájem za dílnu a přišla upomínka s úroky — řekne jí to přímo, před dětmi, bez vytáček: „Zapomněl jsem, moje chyba, už to řeším." Terezka to slyšela. Viděla, jak se otec splete a jak to přizná, místo aby hledal viníka jinde.

To vůbec neznamená, že v té domácnosti je idylka. Hana umí přirazit dveře od koupelny, když Martin znovu zapomene vyzvednout Honzíka z bazénu. On umí utrhnout, že v dílně čeká klient, a ona si stejně musí mít všechno naplánované na minutu. Bývá chladno u večeře. Bývají večery, kdy jdou oba spát, aniž by se úplně dohodli.

Rozdíl je v tom, co se stane potom.

V září, v sobotu, kdy za oknem padal první pořádný podzimní déšť a televize v obýváku mumlala sestřih zápasu Sparty, který nikdo nesledoval, došlo k nejhorší hádce za léta.

Začalo to u peněz. Martinova tchyně, Jaroslava, zavolala a zeptala se přímo, proč to Hana „dovoluje", aby utrácel za novou lakovnu do dílny, když dluh ještě není splacený. Martin to slyšel na hlasitý odposlech, protože Hana se nestihla odpojit z kuchyně. A vybuchlo to — ani ne o lakovnu, ale o to, že už dva roky někdo v téhle rodině rozhoduje, co je „dovoleno", jako by Hana byla jeho pečovatelka, ne manželka.

„Já tě nežádám o dovolení na nic," řekla Hana hlasem, který se třásl víc vzteky než strachem. „A nepřeju si, aby se tvoje matka ptala mě, proč tě ‚dovoluji'."

„To jsem jí neřekl já, že máš kontrolovat účty!"

„Nemusel jsi. Stačí, že jsi dva roky nic neřekl, když to opakovala při každém obědě."

Terezka stála ve dveřích kuchyně s hrníčkem kakaa, které vychladlo, než ho stihla vypít. Honzík seděl o patro výš na schodech a dělal, že stavbí kostky, ale ani jednou se jí nedotkl dobrých deset minut.

Martin odešel do dílny. Nepraštil dveřmi — prostě odešel, v promočené bundě, a seděl tam do jedenácti večer, díval se na zvedák, na kterém už týden stál stříbrný octavia klienta, co čekal na nové pérování.

Vrátil se, když děti už spaly. Hana seděla u kuchenného stolu s hrníčkem čaje, který už dávno vychladl, a s telefonem otočeným displejem dolů — nekontrolovala nic, jen se nechtěla na nic dívat.

Sedl si proti ní. Nezačal hned.

„Měla jsi pravdu," řekl nakonec. „Ne o tu lakovnu. O to, že jsem mámě nikdy neřekl, ať toho přestane. Bál jsem se hádky s ní, tak jsem chtěl, aby sis s tím musela poradit ty. To byla zbabělost."

Hana neodpověděla hned. Zamíchala čaj, i když v něm nic k míchání nebylo.

„Nechci, aby si Terezka myslela, že to takhle vypadá," řekla nakonec. „Že žena se má ptát na dovolení."

„Nebude si to myslet. Protože zítra zavolám mámě a řeknu jí, že účty dílny jsou moje a tvoje věc a konec diskuze. Před tebou, jestli chceš."

A zavolal. Ráno, u snídaně, na hlasitý odposlech, aby Hana slyšela každé slovo a nemusela hádat, jestli to řekl doopravdy, nebo jen slíbil. Jaroslava se snažila bránit, že „přece se jen ptá ze starosti". Martin opakoval klidně tu samou větu třikrát, až matka konečně ztichla a řekla „dobře, dobře, nebudu se do toho už plést". Terezka jedla cereálie a nic neříkala, ale celou dobu rozhovoru nespustila z otce oči.

Nebyl to konec dne jako z filmu. Martin a Hana se dramaticky neobjali ve dveřích. Ona jen vstala, vzala jeho prázdný talíř spolu se svým a řekla:

„To pérování na té octavii je vzadu disk, ne tlumič, říkal jsi mi to včera ze spaní."

Postavila talíře do dřezu a pustila vodu. Martin se začal smát, nejdřív tiše, potom tak, že se musel opřít o pracovní desku. Hana se ještě neotočila, ale koutky úst se jí už chvěly nad proudem vody.