Vánoční večeře, kterou má dcera nechtěla vařit

Jmenuji se Jarmila a je mi sedmdesát jedna let. Žiju v Olomouci, v témže cihlovém domku na Hodolanech, kde jsem vychovala své tři děti. Čtyřicet dva let se u mě doma dělá štědrovečerní večeře, i když loni jsem to poprvé od narození nejstarší vnučky byla připravená vzdát úplně.

Každý prosinec se moje kuchyně změní na hospodu. Smažím kapra, vařím rybí polévku z hlavy a ikry, dělám bramborový salát na desítku lidí, bramborové knedlíky k vepřové pečeni, protože vnuk Tonda nejí nic jiného, pečené kuře pro ty, co kapra nemají rádi, a na stůl musí jít i vánočka a cukroví – vosí hnízda, linecké, perníčky s rybízovou marmeládou. Loni jsem navíc upekla makovec, protože dcera trvala na tom, že bez makovce to není ono.

Manžel Vladimír zemřel před šesti lety. Od té doby to organizuju sama, i když vlastně prakticky vždycky to tak bylo – on jezdil na nákupy, kuchyň byla moje. Vím, že snacha Petra nejí vepřové, že vnuk Tonda chce jen knedlíky bez omáčky, že dcera Lenka si s sebou vždycky odnáší kastrol polévky domů a že zeť Pavel přijde přesně v osm, aby stihl hokej, i když mu říkáme, že večeře začíná v pět.

Loni jsem vstala v pět ráno. V deset jsem byla na nohou už pět hodin, kolena mi otékala a v kříži jsem měla samé uzlíky. Myla jsem velký hrnec od polévky, když mi zavolala dcera Lenka, jestli bychom nemohli začít dřív, protože její muž chce v klidu stihnout hokej. Řekla jsem ano a cítila jsem, jak mi stoupá vztek až do krku, ale spláchla jsem ho douškem vychladlé kávy.

Počkala jsem, až všichni odjedou. Ve jednu v noci, když vyjelo poslední auto z dvora, sedla jsem si na zem v kuchyni, opřela se zády o lednici a rozbrečela se nad hromadou špinavého nádobí. Tam mi došlo, co mi trvalo čtyřicet let přijmout: nejsem babička, co „to všechno dělá s láskou". Jsem posluha, kterou nemusí nikdo platit, protože je rodina.

V březnu, při nedělním grilování na zahradě u staršího syna, jsem to otevřela. Řekla jsem jim, že letos štědrovečerní večeři nechystám a ať vymyslíme něco jiného.

Dcera Lenka se zasmála: „Mami, jak to, že by nebyla večeře u tebe, vždyť vždycky jsme chodili k tobě."

Starší syn Jirka se zeptal, jestli jsem nemocná nebo jestli se něco stalo. Odpověděla jsem, že ne, že jen už nechci tři dny vařit, aby to oni sfoukli za čtyřicet minut a pak zmizeli k televizi.

Lenka na to: „Vánoce u tebe jsou pro naše děti to nejkrásnější, co máme."

Zeptala jsem se jí, aniž bych zvedla hlas:

„A co je to nejkrásnější, co mám já?"

Chvíli bylo úplně ticho. Dokonce i grilovačka přestala prskat.

Nikdo neuměl odpovědět. Jirka začal vysvětlovat, že jejich byt je malý, že se tam čtrnáct lidí nevejde, že děti rády běhají po mojí zahradě. Zeť Pavel navrhl, že by mohl přivézt skládací židle. Druhá snacha Monika se nabídla, že přinese limonády. Limonády. Čtyřicet let jsem dávala kapra, knedlíky, polévku, zákusky, celý dům, nádobí – a oni mi nabízeli limonády.

Chvíli jsem mlčela, pak jsem promluvila tiše, protože se mi už nechtělo hádat.

„Vy chcete celou tradici," řekla jsem jim. „Jenže celá tradice tady u mě už nebydlí. Jestli vám na večeři záleží, uspořádejte ji sami. Jestli ne, zajdeme do restaurace nebo si každý uvaří doma."

Pak následovaly týdny zpráv. Psali mi, jestli si dělám legraci, jestli jsem v depresi, jestli se na ně zlobím. Jednou odpoledne mi Jirka poslal fotku restaurace na náměstí, kde dělají „moc elegantní" vánoční večeře, a napsal, že by to pro mě bylo nejlepší, abych si „odpočinula". Odepsala jsem mu, že restaurace zní dobře a ať tam rychle zarezervuje, protože na prosinec už nebudou mít místa. Víc se k tomu nevracel.

V polovině listopadu mě dcera Lenka pozvala na kávu, což jsme léta nedělaly. Objednaly jsme si dvě kávy s mlékem a makový koláč na půl. Řekla, že přemýšlela o tom, co jsem řekla v březnu.

„Loni, když jsi se zeptala, co je to nejkrásnější, co máš, nevěděla jsem, co odpovědět," řekla. „Styděla jsem se za to. Ale fakt nechci přijít o Štědrý večer u tebe."

Odpověděla jsem jí, že poslední slovo má stůl, ne dům, a že já své vnoučata na Štědrý den vidět chci, ale ne od sporáku.

Od té doby se to změnilo. Aniž bych o to prosila, začali se dělit. Snacha Monika uvaří rybí polévku se svou matkou doma a od pondělka pobíhají po Olomouci a sháníFoto kapra na vánočních trzích. Syn Jirka má na starosti kapra a pití. Lenka připraví bramborový salát a vánočku. Zeť Pavel přiveze skládací židle, chladicí box a pivo. A já dávám dům, nádobí a cukroví, to totiž chci dělat sama, se svou troubou a svými plechy, bez toho, aby mě někdo honil.

Minulou neděli mi Lenka volala, aby se zeptala, jak dlouho se dělá vánočka, ta pořádná, jakou jsem dělala já. Řekla jsem jí pravdu: „Tři hodiny s kvašením a pletením." Chvíli bylo ticho a pak řekla:

„Mami, to jsem nevěděla. Myslela jsem, že se to jen strčí do trouby."

Odpověděla jsem, že se nemá stresovat, že i obyčejná vánočka chutná dobře, a kdyby se nepovedla, koupíme ji v pekárně a nikdo neumře. Ale ona na tom trvala: „Ne, udělám ji. Když jsi to dělala čtyřicet let ty, zkusím to aspoň jednou."

Ta věta, kterou vyslovila bez rozmyslu, mě zasáhla jako kámen až do srdce, a zároveň mě ulevila. Čtyřicet let. Nikdo to nikdy neřekl nahlas. Ani já ne.

Dnes večer, na Štědrý den, zase dům voní cukrovím a vánočkou, ale já jsem si v šest sedla do obýváku se sklenkou červeného vína, s čerstvě nalakovanými nehty a zástěrou pověšenou v kuchyni, kde ji celý den vidím ze svého křesla.

V televizi běží hokej. Vnoučata pobíhají po zahradě. Zeť Pavel už dorazil s chladicím boxem. Lenka je na cestě se dvěma plechy vánočky a makovcem, který koupila v pekárně na rohu. Napsala mi před hodinou: „Jedu k tobě, mami. Nevstávej, já otevřu dveře."

A poprvé za čtyřicet dva let jsem nevstala.

Zůstala jsem sedět se svým vínem a dívala se z okna, jak přijíždí světla jejího auta, a nechala jsem ji zaparkovat, kde chtěla.