Manžel pod cizí jménou v mobilu

Petra zahlédla jeho auto před domem kolegyně a nespustila jedinou slzu. Co udělala potom, bylo mnohem horší pro něj i pro ni.

Petra tu stříbrnou Octavii uviděla úplně náhodou. Jela od zubaře, špatně odbočila a najednou ten vůz stál přímo před vchodem, kde bydlela Jana. SPZ znala naizpaměť — vybírala si ji sama na úřadě, tehdy se smála, že dvojka a sedmička jim přinesou štěstí. V tom domě bydlela Jana. Kolegyně z práce. Kamarádka, se kterou chodily na materskou ve stejném roce, jen na jiných odděleních porodnice. Ta, co k nim chodila na každé Silvestr s bramborovým salátem a lahví sektu.

Petra projela dál. Nezastavila, nezavolala. Ruce na volantu měla suché a ten vnitřní hlas se ani nezachvěl. Prostě to v ní cvaklo jako vypínač na chodbě: bylo světlo, byla tma.

Doma postavila na čaj. Radek se vrátil o hodinu a půl později, nesl s sebou chlad z ulice a vůni mátové žvýkačky. Dřív žvýkačky nežvýkal.

„Kde jsi byl?"

„Byl jsem na myčce. Čekal jsem dlouho."

Přikývla. Auto bylo mimochodem celé zaprášené.

Seznámili se před šestnácti lety na oslavě u společného kamaráda v Olomouci. Petře bylo dvacet tři, Radkovi dvacet pět. Tehdy pracovala jako recepční v soukromé zubní ordinaci, on montoval vzduchotechniku na nových bytovkách. Vysoký, metr osmdesát pět, široké dlaně, mžoural, když poslouchal. Nebyl žádný krasavec. Ale ten první večer, když se na ni díval, měla Petra pocit, že v místnosti je o dva stupně tepleji.

Vzali se o rok později. Bez velké slávy: obřad na radnici, pak restaurace pro deset lidí, procházka po náměstí do dvou do rána. Ona v bílých šatech, on v modrém saku, které si pak nikdy víc neoblékl.

Syna nazvali Tomáš. Narodil se velký, čtyři kila dvě stě, a řval tak, že se sestřičky smály za dveřmi. O tři roky později přišla Eliška, tichá, s Radkovýma šedýma očima a s pihami na nose po Petře.

Život šel dál. Ne ideálně, ale rovně. Radek se posunul v práci, vzal si vlastní firmu, bral zakázky na obchodní centra a kanceláře po celé Moravě. Petra přešla do jiné ordinace, na recepci, s turnusem dva na dva.

Byt měli na hypotéku, na okraji Olomouce, výhled na parkoviště a pár lip. Jana se objevila v jejím životě, když bylo Elišce půl roku. Sousedka z patra, později se odstěhovala, ale přátelství zůstalo. Měla dceru stejně starou jako Tomáš, chodily spolu na hřiště, zatímco děti rýpaly v písku.

Jana uměla poslouchat. Neskákala do řeči, neradila, jen přikyvovala a občas řekla: „No a dobře tak." Měla hustá obočí, skoro srostlá, výšku metr šedesát tři a návyk pořád si zastrkávat vlasy za ucho. Rozvedená. Bývalý muž odjel za prací do Brna a výživné posílal spíš výjimečně než pravidelně.

Petra jí věřila. Vyprávěla o hádkách s Radkem, o jeho pozdních návratech, o tom, že se po deseti letech stal nějak vzdáleným. Jana poslouchala, dolévala čaj a říkala: „Všichni chlapi jsou stejní. Přejde ho to."

Po tom dni u zubaře začala Petra počítat. Ne peníze. Čas. Radek odcházel z domu v sedm, zakázky měl po celém kraji, trasu nešlo zkontrolovat. Ale večer se začal zdržovat čím dál víc. Dřív chodil v šest, teď v půl deváté, někdy později.

„Klient mě umořil," říkal, zouvaje si boty.

„Byla kolona jak sviňa," říkal, věšeje bundu.

„Chlapi to zbořili, musel jsem to dodělávat sám," říkal a sedal si ke stolu.

Petra mu stavěla talíř. Guláš, karbanátky, těstoviny. Jídlo bylo horké — ohřívala ho vždycky pět minut před jeho příchodem, podle zvonku. Ale teď si začala všímat. Mátová žvýkačka. Mobil displejem dolů. A ještě: přestal Janě volat při ní. Dřív jí klidně zavolal, zeptal se na dceru, předal pozdrav. Teď, když Petra kamarádku zmínila, Radek jen přikývl a změnil téma.

Nekontrolovala mu mobil. Nenainstalovala žádnou sledovací aplikaci. Nevolala Janě s otázkami. Místo toho udělala jednu jednoduchou věc: ve čtvrtek Radkovi oznámila, že odjede s dětmi k mámě na chalupu u Konice a vrátí se v sobotu.

Máma žila osmdesát kilometrů od města, chalupa, zahrada, jabloně a rybíz podél plotu. Petra skutečně sbalila tašku, naložila děti a odjela. V pátek večer se ale vrátila. Sama, bez dětí. Děti zůstaly s babičkou.

Domů nejela. Zaparkovala o dvě ulice dál od Janina domu a šla pěšky. Říjen, sedm večer, tma. Lampy svítily jen každá druhá, pod nohama šustilo listí, voněla vlhkost a odněkud kouř z krbu. Stříbrná Octavia stála na stejném místě.

Petra si sedla na lavičku u prázdného hřiště naproti vchodu. Houpačky vrzaly ve větru. Vytáhla termosku s čajem, který si uvařila ještě u mámy, a čekala.

Vyšel ve čtvrt na deset. Sám. Bunda rozepnutá, čepici v ruce, šel rychle, mírně sklopenou hlavou. Takhle chodil, když byl nervózní. Nebo když spěchal.

Petra dopila čaj. Zašroubovala víčko termosky. Vstala. Nešla za ním. Nevolala na něj. Nevyfotila ho. Odjela zpátky k mámě, uložila děti a ulehla na úzkou postel v pokoji s tapetou s drobnými kvítky, kterou si pamatovala z dětství. Spala špatně. Ne z bolesti. Z myšlenek, které se řadily do kolony a nedaly jí zavřít oči.

V sobotu se vrátila domů s dětmi, jak slíbila. Radek je čekal u dveří, pomohl vynosit tašky, políbil ji na tvář. Voněl jen svou obvyklou kolínskou a ničím jiným.

„Jak je mámě?"

„Dobře. Pokáceli tu jabloň u plotu. Byla uvnitř shnilá."

„To je škoda. Hezká to byla jabloň."

„Zvenku jo. Hezká."

Podíval se na ni o kousek déle, než bylo nutné. Nehnula brvou. Pak se otočila a šla vybalovat.

Večer, když děti usnuly, se Petra posadila v kuchyni s notebookem. Radek koukal v obýváku na fotbal, slyšela přes zeď, jak křičí na rozhodčího. Známý zvuk. Jako by se nic nezměnilo.

Otevřela složku „Dokumenty" a začala počítat. Hypotéka na ni. Auto na něj. Chalupa mámy. Plat: jeho šedesát pět tisíc, její dvacet osm. Děti nezletilé, oběma náleží výživné. Tomášovi třináct, Elišce deset. Počítala dlouho. Kalkulačka, stránky advokátních poraden, fórum rozvedených žen. O půlnoci měla tabulku.

Ale rozvádět se nechystala. Zatím.

Další tři týdny žila jako obvykle. Vařila, vozila děti, chodila do práce. Usmívala se. Radek si ničeho nevšiml, protože nebylo čeho si všímat. Nebyla chladnější. Nebyla teplejší. Prostě přešla do jiného režimu, kde se všechno dělá automaticky a skutečný život běží někde hlouběji, v prostoru, kam už dlouho nezavítal.

Jana zavolala dvakrát. Poprvé pozvala na kávu. Petra souhlasila. Přijela, pila latte, poslouchala o Janině dceři, která se přihlásila na balet, a o kapající baterce, kterou nikdo v domě neopravil.

„Možná by to mohl spravit Radek, on je na tyhle věci mistr," řekla Jana a hned se zarazila. Na půl vteřiny. Petra to viděla. Drobný pohyb: ruka se zvedla, aby zastrčila vlasy za ucho, a zůstala viset na půl cesty.

„Poprosím ho," řekla Petra klidně. „Zrovna tento týden má víc času."

Jana přikývla a převedla řeč na počasí. Druhý hovor přišel o týden později. Jana se ptala, jestli by Petra nešla do kina. Petra odmítla se zdůvodněním, že má směnu. Zavěsila a dlouho se dívala na displej. Na tapetě byla fotka: všichni tři, Petra, Radek a Jana, na grilovačce minulé léto. Radek stojí mezi nimi, ruce na jejich ramenou. Všichni se smějí. Změnila tapetu na fotku dětí.

Plán se nezrodil hned. Skládal se po částech, jako mozaika bez obrázku na krabici. Nejdřív jeden kousek, potom další, pak najednou vidíš obrys.

Všechno začalo u Dany. Dana pracovala v jejich ordinaci jako účetní, bylo jí padesát devět, nosila brýle na krku a mluvila tak tiše, že se k ní musel člověk nahnout. Ale přitom znala o každém v okruhu tří čtvrtí takové věci, že si lidé sami o sobě raději nic nevěděli.

„Dano, vy znáte asi každého ve městě," začala Petra jednou v obědové pauze.

„Ne každého. Ale dost lidí. Proč?"

„Mám kamarádku. Potřebuje dobrého právníka na rodinné věci."

„Kamarádku, jo."

Dana sundala brýle, otřela je a podívala se na Petru tím pohledem, po kterém se chce člověk posadit zpátky rovně.

„Kamarádku," zopakovala Petra.

„Dobře. Je tu paní JUDr. Hanzlíková. Drsná, drahá, ale svou práci umí. Zapiš si číslo."

Petra si ho zapsala. A zavolala ještě ten večer, zatímco Radek uspával Elišku.

Paní Hanzlíková byla žena s krátkým sestřihem, výška metr sedmdesát šest, zvyk bouchat propiskou do stolu, když přemýšlí. Setkaly se v kavárně u soudu. Petra vylíčila všechno: auto před domem, žvýkačku, „myčku", to zarazení se.

„Máte důkazy?"

„Viděla jsem jeho auto. Dvakrát."

„To není důkaz. To je pozorování."

„A co je důkaz?"

„Korespondence, fotky, svědci. Nebo jeho přiznání."

Paní Hanzlíková bouchla propiskou.

„Ale pro majetkové vyrovnání nevěra není tak podstatná. Důležitější je, na koho je co napsáno, kdo platil, jestli existuje předmanželská smlouva."

„Není."

„Tak všechno napůl. Byt, auto, úspory. Plus výživné na dvě děti: procento se počítá podle příjmu a počtu dětí."

Petra přikývla. To už věděla. Chtěla to jen slyšet od odborníka.

„Já nepotřebuju rozvod," řekla.

Paní Hanzlíková zvedla obočí.

„Potřebuju, aby to pochopil."

Pochopil. To bylo klíčové slovo. Ne pomstít se, ne potrestat, ne zesměšnit. Udělat tak, aby mu to došlo. Petra o tom přemýšlela každý večer, stojíc u okna v kuchyni, zatímco se vařila konvice. Za sklem parkoviště, holé lípy, lampa, co blikala jednou za dvě minuty. Nalévala si čaj do bílého hrnku s odštípnutým okrajem a pila ho, i když pálil, protože neuměla čekat, až vychladne.

Musela mu to ukázat. Ne vyprávět, ne vysvětlovat, ne dělat scénu. Ukázat. Tak, aby se uviděl zvenčí a aby to bolelo víc než jakýkoli křik.

A Janě taky. Jí možná ještě víc. Protože Radek, při vší jeho podrazácké povaze, jí přece nikdy neslíbil, že bude kamarádka. Slíbil, že bude manžel, a slib porušil. Ale kamarádka slíbila být Jana. Čtrnáct let. Děti, nemoci, noční telefonáty, půjčené peníze, společné svátky. A takhle.

Petra začala od malička. Přestala Janě vyprávět podrobnosti ze svého života. Ne naráz, ne demonstrativně. Jen začala odpovídat stručně. „Jak se máš?" „Dobře." „Jak Radek?" „Pracuje."

Jana si toho nejdřív nevšimla. Nebo to tak hrála. A pak Petra zavolala sestřenici Lence. Lenka žila v Brně, dělala jako realitní makléřka a měla hlas, po kterém si lidé sami od sebe rovnali záda. Výška metr padesát devět, ale působila jako by měla dva metry.

„Lenko, potřebuju pomoc."

„Mluv."

„Potřebuju uspořádat večeři. Takovou, po které bude všem jasné, kdo je kdo."

Lenka chvíli mlčela.

„Myslíš manžela?"

„I kamarádku."

„Oba za jeden stůl?"

„Přesně tak."

„Petro, jsi si jistá?"

„Úplně."

Pauza byla dlouhá. Petra slyšela, jak Lenka cvaká zapalovačem.

„Dobře. Povídej plán."

Plán byl jednoduchý. Petra pozve hosty na vlastní narozeniny. Sedmatřicet let, nekulaté výročí, důvod volitelný, ale Radka to nepřekvapí — vždycky ráda sháněla lidi kolem sebe, to věděl. Seznam: Radek, Jana, Lenka (přijede z Brna speciálně), Dana s manželem, sousedka Alena z bytu naproti a dva Radkovi kolegové, se kterými se kamarádil. Devět lidí u stolu. Dost na publikum. Málo, aby se v davu ztratil.

Petra vařila dva dny. Bramborový salát, řízky, zapečené kuře, čtyři druhy salátů, jablečný koláč po babiččině receptu. Byt voněl česnekem a skořicí najednou. Radek pomáhal: posouval stůl, nosil židle z balkonu, jezdil pro pití. Byl veselý, pozorný. Dárek koupil předem: náušnice, stříbro s tyrkysem. Krásné. Nasadila si je. Podívala se do zrcadla. Žena s hnědými vlasy staženými do culíku, pihy na nose, tenká vráska mezi obočím, která před dvěma měsíci ještě nebyla. Náušnice se blyštěly. Otočila se od zrcadla.

Jana přišla s lahví sektu a dortem. Jako vždycky. Objala Petru, řekla: „Všechno nejlepší, drahá." Rty měla namalované výrazněji než obvykle. A parfém jiný: ne její obvyklý květinový, ale něco pižmového, dřevitého. Petra ty voňavky znala. Stály na pultě v obchodě na náměstí za dva tisíce čtyři sta. Radek se jí měsíc předtím ptal: „Co myslíš, je to dobrý dárek?" Tehdy si myslela, že pro kolegyni. Teď to chápala.

„Pojď dál," řekla Petra a usmála se. Opravdově. Protože všechno šlo podle plánu.

Večeře začala normálně. Lidé jedli, pili, bavili se. Dana vyprávěla o vnukovi, co šel do první třídy a už nesnáší matematiku. Alena si stěžovala na správcovskou firmu. Radkovi kolegové probírali zakázku na nové obchodní centrum v Olomouci.

Radek sedl naproti Janě. Mezi nimi Dana jako přepážka. Ale Petra viděla. Jak se na Janu nedívá. Příliš nedívá. Příliš pečlivě odvrací oči, když promlouvá. A Jana taky: mluvila ke všem kromě něj, smála se o trochu hlasitěji než bylo nutné a zastrkávala si vlasy za ucho každou chvíli.

Lenka seděla u Petry. Pila minerálku, jedla salát a pozorovala. Měla návyk přimhouřit oči, když si někoho prohlížela. Jako kočka.

Po hlavním chodu Petra vstala.

„Chci přednést přípitek."

Všichni ztichli. Radek se na ni usmál. Otevřeně, vřele. Ten obvyklý úsměv, po kterém jí dřív roztálo něco uvnitř. Teď ne.

„Je mi sedmatřicet. Nic kulatého. Ale chci poděkovat lidem, kteří jsou tady. Ne za dárky. Za upřímnost."

Přejela pohledem stůl.

„Aleno, ty vždycky říkáš pravdu. I když se tě na ni nikdo neptá. Díky."

Alena si odfrkla a zvedla sklenici.

„Dano, vy o mně víte víc než já sama. A ani jednou jste to nezneužila."

Dana přikývla, lehce zčervenala.

„Lenko. Přijela jsi z Brna na mé nekulaté narozeniny. To má cenu."

Lenka mlčky zvedla sklenku s minerálkou.

Odmlka.

„Radku."

Pohlédl na ni.

„Dal jsi mi náušnice. Krásné. Děkuju."

Přikývl.

„A ještě jsi dal mojí kamarádce parfém. Pižmový, dřevitý. Za dva tisíce čtyři sta. Pamatuješ, ptal jsi se mě na názor?"

Ticho bylo tak hluboké, že bylo slyšet tikání hodin na stěně — hodin, co se zpožďovaly o dvacet minut a ona je nikdy nestihla seřídit.

Jana zbělela. Ne zbledla — zbělela. Krev jí odešla z obličeje za vteřinu a objevily se všechny ty drobné pihy, které člověk normálně nevidí. Radek se nehýbal. Vidlička v pravé ruce, kus kuřete na ní. Do pusy ho nikdy nedonesl.

„Nedělám scénu," pokračovala Petra. Hlas měla rovný. Trénovala ho tři dny u stejného kuchyňského okna a znala každé slovo. „Chci jen, aby všichni u tohoto stolu znali pravdu. Protože mě to znát sama unavuje."

Sedla si. Nikdo nepromluvil. Osm vteřin. Počítala je. Pak Dana velmi tiše řekla:

„No co. Komu koláč?"

Všechno pak proběhlo rychle a zároveň pomalu. Jako havárie: říká se, že v okamžiku nárazu se čas roztahuje. Jana vstala od stolu, aniž řekla slovo. Vzala kabelku, oblékla si kabát a odešla. Dveře se zavřely tiše, bez prásknutí. To bylo horší než prásknutí.

Radek seděl. Vidličku odložil. Kuře zůstalo na talíři. Hosté se začali rozcházet. Rychle, ale ne chaoticky. Alena stiskla Petře ruku na odchodu a řekla:

„Silný kus."

Dana ji mlčky objala. Radkovi kolegové odešli, aniž by se s ním rozloučili. Jen s ní.

Lenka zůstala. Myla nádobí, zatímco Petra seděla u prázdného stolu. Drobky z koláče, skvrna od červeného vína na ubruse, vůně česneku a skořice. Všechno stejné. Všechno jinak.

„Jak jsi na tom?" zeptala se Lenka, aniž se otočila od dřezu.

„Nevím."

„To je normální."

Radek se objevil v kuchyni za hodinu. Děti spaly. Stál ve dveřích a vypadal menší než obvykle. Metr osmdesát pět, ale teď to vypadalo na nejvýš sto sedmdesát.

„Petro."

„No."

„Proč jsi to udělala takhle?"

„A jak jinak?"

Přejel si rukou po obličeji. Strniště mu drhlo po dlaních.

„Ne takhle. Ne před lidmi."

„A před kým? Dva měsíce jsi se přede mnou tvářil, že je všechno normální. Před Janou jsi hrál svobodného. Před dětmi hraješ dobrého otce. Lidi, před kterými se nepředstíráš, žádní nezbyli."

Posadil se. Židle zavrzala.

„Bylo to dvakrát," řekl.

„Třikrát. Já jsem dvakrát viděla auto. A jednou to ověřila Lenka. Ve středu."

Podíval se na Lenku. Ta utírala talíř a neotočila se.

„Lenko, co to má bý."

„Chceš fakt v téhle chvíli vyšetřovat?" zeptala se Lenka. Hlas měla tichý jako Dana, ale po něm by člověk chtěl vstát a odejít.

„Fakt?"

Zmlkl.

Noc proběhla bez spánku. Petra ležela v ložnici, Radek na gauči v obýváku. Lenka odjela do hotelu. Ve tři ráno Petra vstala, zašla do kuchyně, nalila si vodu. Stála u okna a dívala se na parkoviště. Stříbrná Octavia stála na svém místě. Lampa blikala.

Myslela na sebe. Na to, že šestnáct let lze žít vedle člověka, znát jeho zvyky, vůně, intonace, a nevědět vůbec nic. Na to, že důvěra se nerozbije jako sklo. Ona se rozpadá jako ta jabloň u mámy na zahradě: zvenčí kůra, listy, plody, uvnitř trouch.

Voda ve sklenici byla vlažná. Vylila ji do dřezu.

Ráno Radek odjel dřív, než se vzbudily děti. Na lednici nechal lístek: „Promluvíme si večer." Petra ho sundala, přeložila na čtvrtky a strčila do kapsy županu.

Večer přišel v sedm. S květinami. Rudé růže, dvanáct kusů, v celofánu se stuhou. Postavila je do vázy na kuchyňském okně. Voda byla studená, stonky vrzaly o sklo.

„Musíme si promluvit," řekl.

„Mluv."

Sedl ke stolu. Ona zůstala stát u dřezu.

„Byla to chyba. Hloupost. Nevím, jak to vysvětlit."

„Nemusíš."

„Petro, nechci, aby."

„Co? Abych odešla? Nebo abych se to dozvěděla?"

Odmlčel se. A tím mlčením řekl víc, než jakákoli slova. Nebál se toho, co udělal. Bál se, že ho chytili.

„Neodcházím," řekla Petra. „Zatím. Máme děti. Hypotéku. A nechystám se ničit jim život pro tvou blbost."

„Není to blbost."

„Pro mě je. Protože blbostí jsi to udělal ty."

Zvedl na ni oči. Bylo v nich něco, co dřív nebylo. Ne lítost. Zmatek. Nechápal, co se děje. Čekal křik, scénu, slzy, sbalené kufry. A dostal klidnou ženu u dřezu, která mu řekla, že je blbost.

S Janou se Petra nemluvila tři týdny po večeři. Pak zavolala Jana sama. Hlas se jí třásl. Mluvila rychle, polykala koncovky, jak to dělala pokaždé, když byla nervózní.

„Petro, poslouchej. Vím, co si o mně myslíš. Chápu to. Ale nech mě to vysvětlit."

„Mluv."

„Je to moje vina. Přišel opravit kapající baterku, a."

„Jano. Baterka."

„No jo. Ta baterka kapala. Poprosila jsem."

„Baterka kapala dva měsíce. Tehdy jsi mi to ještě říkala. A opravit se to dá za čtyřicet minut. On k tobě chodil na tři hodiny."

Mlčení.

„Nebudu tě obviňovat," řekla Petra. Prsty svírala telefon tak, že jí zbělely klouby, ale hlas se nezachvěl. „Jsi dospělá žena. On je dospělý muž. Oba jste si zvolili. Ale já si taky volím. A moje volba je tahle: nejsme už kamarádky."

„Petro."

„Počkej. Nekřičím. Nemstím se. Nerozhlašuju to po celém okolí, i když bych mohla. Prostě tě už nechci znát. Ne proto, že tě nesnáším. Protože tě nemůžu respektovat."

Jana se rozbrečela. Petra slyšela, jak vzlyká, jak se snaží něco říct, ale slova jí zůstávala vzadu v krku.

„Sbohem," řekla Petra a zavěsila.

Pak dlouho stála u okna. Konvice dávno vychladla. Růže na okně se začaly rozvírat: lupínky se rozestoupily a dva na okrajích už zasychaly.

Uplynul měsíc. Radek byl jiný. Ne lepší, ne horší. Jiný. Chodil domů včas. Žvýkačku nežvýkal. Mobil neotáčel displejem dolů. Začal si u večeře povídat s dětmi, což dva roky nedělal: ptal se Tomáše na trénink, Elišky na malování.

Petra pozorovala. Nevěřila. Pozorovala.

Jednou večer řekl:

„Byl jsem u psycholožky."

„Proč?"

„Chtěl jsem si to ujasnit."

„Co?"

„Proč jsem udělal to, co jsem udělal."

„A co?"

„Řekla, že mi bylo nudno. Že jsem hledal novost. Že to nebylo o Janě. Že to bylo o mně."

Petra usrkla čaj.

„A za to jsi zaplatil tisíc dvě stě."

„Patnáct set."

„Patnáct set za to, že ti řekli, že jsi sobec."

„Asi tak."

Málem se usmála. Málem. Koutky úst se pohnuly a zůstaly tam.

„Nemusíš mi věřit," řekl. „Chápu. Ale snažím se."

„Vidím."

„To něco znamená?"

„Znamená to, že vidím."

Přikývl. Vstal, umyl si hrnek, dal ho do skříňky. Odešel do pokoje. Petra zůstala v kuchyni. Bílý hrnek s odštípnutým okrajem, pára z čaje, okno s parkovištěm a lípami. Lampa svítila rovně — konečně ji opravili.

Lenka volala každé čtyři dny. Krátce, věcně.

„Jak?"

„Žiju."

„On?"

„Snaží se. Nebo to hraje."

„A ty?"

„Čekám. Sama nevím, na co."

„To je normální, Petro."

„Už jsi to říkala."

„A ještě budu."

Petra zavěsila a šla k dětem. Zkontrolovat úkoly, vyžehlit uniformu, zaplést Elišce copánek na ráno. Známé pohyby, známé ruce, známé prameny vlasů mezi prsty.

Jednou večer se Tomáš zeptal:

„Mami, proč teta Jana už nechodí?"

Petra ztuhla. Kartáček v ruce, Eliška před ní, světlé vlasy s vůní dětského šampónu.

„Pohádaly jsme se."

„Proč?"

„Kvůli dospělým věcem."

„Je to tátova vina?"

Podívala se na syna. Třináct let, Radkovy šedé oči, její brada s dolíčkem. Všechno viděl. Děti vidí vždycky všechno.

„Vina je na obou," řekla. „Na tátovi i na tetě Janě. Ale my si to s tátou vyřešíme. Společně."

„Nerozvedete se?"

„Ne."

To „ne" znělo jistěji, než se cítila. Ale Tomáš přikývl a odešel do svého pokoje. Slyšela, jak se zavřely dveře, pak hudbu ze sluchátek, tichou.

Eliška, celou dobu mlčící, zvedla hlavu.

„Mami, krásně jsi mi to zapletla."

„Děkuju, zlatíčko."

„Mami."

„Co je?"

„Jsi smutná?"

Petra se před dcerou podřepla. Podívala se do šedých očí, ve kterých se odráželo světlo lampy.

„Trošku. Ale to přejde."

Eliška jí objala krk. Hubené ruce, vůně šamponu, teplý dech na krku.

Vánoce slavili ve čtyřech. Bez hostů, bez bramborového salátu, bez sektu. Radek koupil stromek, živý. Tomáš pomáhal zdobit, Eliška věšela hvězdu, stojíc na stoličce. Byt voněl jehličím a mandarinkami.

Petra stála ve dveřích kuchyně a dívala se na ně. Radek upravoval girlandu, Tomáš podával ozdoby, Eliška komandovala. Obyčejná rodina. Obyčejný večer. Obyčejný stromek. Jen teď znala cenu té obyčejnosti.

Radek se otočil, zachytil její pohled. Usmál se. Ne tím starým úsměvem, lehkým a bezstarostným. Jiným. Byla v něm vina, prosba a ještě něco, pro co nenašla slovo.

Neusmála se zpátky. Ale ani se neodvrátila. Bylo to upřímnější než úsměv.

V lednu Petra vytáhla z kapsy županu ten lístek, který si tehdy přeložila na čtvrtky. „Promluvíme si večer." Jeho rukopis: velké písmo, sklon vlevo, písmeno „v" podobné číslici osm.

Rozložila ho, uhladila dlaní na stole. Podívala se na něj. Pak ho roztrhala. Na čtyři kusy, potom ještě na čtyři. Drobné útržky papíru přistály v koši, na bramborových slupkách a čajovém sáčku.

Zašla do koupelny. Na umyvadle leželo mýdlo, zubní kartáčky ve sklenici: dvě dospělé, dvě dětské. Radkova břitva na polici. Její krém. Všechno na svém místě. Všechno jako vždycky.

Pustila vodu, umyla si obličej studenou a podívala se do zrcadla. Žena sedmatřicet let, hnědé vlasy, pihy, vráska mezi obočím. Náušnice s tyrkysem nesundávala. Krásné.

Z pokoje se ozval smích Elišky a Tomášovo bručení. Radek jim něco říkal, a oba se smáli.

Petra zavřela kohoutek. Utřela si obličej ručníkem. Pověsila ho rovně, na tyčku. Šla k nim.

Ne proto, že odpustila. Ne proto, že zapomněla. Protože to byl její život, její děti, její byt s tapetou, kterou vybírali společně, s hypotékou, kterou spláceli společně, s budíkem na nočním stolku, který se vždycky zpožďoval. A ze svého vlastního života odejít nechystala.

Růže na kuchyňském okně stály už třetí týden. Lupínky po okrajích zasychaly, ale ona je stále nevyhodila. Něco na té pomalosti jí připadalo upřímné.