Dveře, za kterými se rozhodlo o dvou životech

Jmenuju se Petra Hrubá, dvacet šest let pracuju jako noční vrátná v jednom z panelových domů na Jižním Městě v Praze. Je to práce, při které člověk vidí víc, než by si přál. Vím, kdo chodí pozdě domů, vím, kdo má dluhy, vím, kdo pláče na schodech, když myslí, že se nikdo nedívá. A vím i to, co se stalo v bytě číslo 14, i když jsem tam nikdy nevstoupila.

Byt patřil ženě, kterou všichni v domě znali jako Alenu. Bylo jí kolem čtyřiceti, žila sama, pracovala podle všeho jako masérka – aspoň to stálo na jmenovce u zvonku. Chodili k ní muži v podvečer a odcházeli pozdě v noci. Nikomu to nevadilo, nikdo se do toho nestaral. V domě na tohle byla zvyklá i paní Součková ze třetího patra, co každé ráno venčí svého bígla a nikdy neopomene prohodit, jak hnusně topí.

Ten večer jsem byla ve vrátnici jako obvykle, sledovala jsem rozmazaný obraz z kamery nad vchodem a čekala, až se dodělá čaj v konvici. Bylo asi čtvrt na dvanáct, když vstoupila dívka. Mohlo jí být tak devatenáct, možná míň. Tenká větrovka, v ruce igelitka s pár věcmi, oči jí létaly od dveří ke schodišti a zpátky. Nešla ke mně, nezeptala se na nic – rovnou zmizela po schodech nahoru. Všimla jsem si toho jen proto, že mi na monitoru zůstala zaseknutá ta chvilka, kdy se zarazila před výtahem a místo tlačítka stiskla klapku kabelky.

O pár minut později přišel za ní muž. Statný, v kožené bundě, mluvil do telefonu nahlas, než ho zavěsil. Zeptal se mě, jestli jsem neviděla holku, přesně takhle to řekl – "holku". Odpověděla jsem, že tu chodí lidi pořád, že si nevšímám. Lhala jsem mu do očí a ani jsem nemrkla, protože jsem tu dívku viděla jasně a bylo mi jasné, že před ním běžela.

Co se dělo v bytě číslo 14, o tom jistotu nemám – znám jen to, co mi ráno v útržcích vyklopila Alena, ještě rozklepaná, a to, co jsem pak zaslechla od policistů kolem čtvrté ráno. Tak, jak to teď vyprávím, je to z větší části moje skládání střípků – kus od Aleny, kus z toho, co jsem slyšela a viděla z kamer.

Dívka se podle Aleny jmenovala Nina a stála u jejích dveří bez jediného slova na pozdrav – jen vyhrkla, jestli je Alena. Dřív než stihla odpovědět, zdola se ozvalo mužské "Nino!" a dívka se celá sesunula, jako by jí vypustili ze žil vzduch. Prosila, ať ji pustí dovnitř. Alena ji vtáhla do bytu a zamkla.

Za chvíli přišly kroky po schodech, zastavily se přede dveřmi, tři rázné údery. "Otevřete." Alena mlčela. "Alena, tohle se vás netýká. Pošlete tu holku ven." Ten muž znal její jméno – a to ji vyděsilo víc než samotné bušení. "Nikdo tu není," odpověděla. Chvíli ticho, pak klidný hlas: "Rozmyslete si to dobře. Nechcete mít problémy." Kroky se vzdálily dolů.

Nina jí podle Alenina vyprávění vypověděla celý příběh. Před třemi týdny odpověděla na inzerát – sháněli hostesku do klubu v Holešovicích, slibovali dvacet tisíc za směnu. Zpočátku vše vypadalo normálně. Pak jí vzali doklady na "kopírku pro personální oddělení" a najednou se mluvilo o dluhu, který jí vznikl za "ubytování a stravu" a který musí odpracovat. Nemohla jen tak odejít.

Nina měla v telefonu fotku jedné ženy. Dala jí tu adresu, říkala, že kdyby se hrozně bála, ať jde jenom k Aleně. Alena tu ženu na fotce okamžitě poznala – jmenovala se Dana a před lety žila stejným životem jako ona, než jednoho dne beze stopy zmizela.

A právě v tu chvíli zavibroval Aleně telefon. Neznámé číslo. Nezvedla to. Po chvíli přišla zpráva, kterou mi pak ukázala na displeji, ještě druhý den ráno, s palcem, co se nad obrazovkou ani nedokázal zastavit na místě: "Dej nám holku a všechno skončí v klidu." Nina tu zprávu viděla taky. Pak se znovu ozvaly kroky za dveřmi – teď jich bylo víc.

O zbytku té noci jsem se dozvěděla teprve ráno, kdy jsem Alenu potkala v přízemí s tváří bílou jako papír a s kelímkem kávy z automatu, který se jí třásl v ruce tak, že polovinu vylila na podlahu u schránek.

Alena mi řekla, že tu noc nepustila dovnitř jediného muže. Telefon jí zvonil dál, jeden stálý klient se dokonce zeptal, jestli dneska nepracuje. "Ne," odpověděla mu. A po pauze dodala: "Už nikdy."

Čekala s Ninou až do čtyř do rána, kdy zavolala Dana: "Alena, neotvírej. Jedeme." Deset minut poté přijela dvě auta přímo k domu – viděla jsem je z okna vrátnice, jedno bílé kombi se zahraniční SPZ a za ním stříbrná škodovka s majáčkem na palubní desce. Z prvního auta vystoupila Dana, ze druhého dva pracovníci neziskovky a dva policisté v civilu. Než vešli do domu, stáli ještě dobrou minutu u vchodu – Dana telefonovala, díval se nahoru na okna, jako by si nebyla jistá, že jde správně.

Ukázalo se, že ta skupina kolem Dany už měsíce sbírala informace o lidech, kteří lákali mladé dívky na fiktivní inzeráty a pak je zadržovali přes vymyšlené dluhy. Zprávy a čísla v Ninině telefonu dodaly vyšetřování další střípky, které jim scházely – ale jak mi později řekla Alena, trvalo ještě přes týden, než se podařilo dohledat, kam zmizeli ti další muži, co stáli ten večer u dveří. Dva z nich se nikdy nenašli, prý odjeli ještě tu noc za hranice. Toho v kožené bundě zadrželi přímo před domem – přišel se ještě jednou podívat, jestli dívka neutekla, a narazil rovnou na policejní auto. Viděla jsem ho z vrátnice, jak stojí u dveří, kam se už nedostane, telefon v ruce ztichlý, a za chvíli odjíždí v poutech.

Než Ninu odvezli na bezpečné místo, otočila se k Aleně a zeptala se jí, proč jí pomohla, když ji vůbec neznala. Alena na to neřekla nic, jen jí poposunula igelitku blíž k rameni, aby se jí líp nesla, a otevřela dveře auta.

Víc klientů Alena už nepustila. Měla naspořeno málo, žádnou jinou praxi, ale Dana jí domluvila místo v tom samém středisku pro ohrožené ženy.

Tu fotku, co jí Nina poslala o dva roky později, nosí Alena v peněžence dodnes. Viděla jsem to, když u mě v budce platila drobné za vodoinstalatéra, co jí spravoval kohoutek – vytáhla peněženku, fotka vypadla na pult. Rychle ji sebrala, otočila lícem k sobě a schovala zpátky mezi doklady, jen se usmála, jako by se omlouvala, že ji na vteřinu ukázala cizímu člověku.