Dvě letenky do Prahy a nikdo, kdo by na ně čekal

Jmenuji se Tomáš Bárta, je mi devětadvacet a poslední tři roky pracuju jako technik v datovém centru na okraji Brna. Práce na směny, hodně nočních, a mezi tím ticho serverovny, kde slyšíte jenom hučení klimatizace. Možná proto jsem si ten den v Ósace vůbec nedokázal vysvětlit, proč se mi něco takového děje zrovna mně.

Bylo to na jaře před dvěma lety. Vzal jsem si tři týdny dovolené, na které jsem šetřil skoro rok, a poletěl do Japonska – sám, s batohem a rezervací na hostel v Šindžuku. Na letišti Kansai mě zastavil štáb s kamerou. Natáčeli pořad, kde chytají cizince hned po přistání a ptají se jich na blbosti – co tu budete dělat, proč zrovna Japonsko, máte rádi sushi. Moderátorka, drobná holka v červené bundě, se mě zeptala, jestli jsem přijel sám, a já jí místo pořádné odpovědi řekl něco jako "jo, protoze doma mě nikdo nečeká". Zasmála se, poděkovala, štáb odešel k dalšímu pasažérovi. Na zpáteční cestě jsem si letadle dal plechovku Kofoly, kterou jsem si přivezl z domova jako blbost pro sebe, a na ten rozhovor jsem za tři minuty zapomněl.

Vrátil jsem se do Brna, do své směnovky, do bytu na Lesné, kde mi soused chová dva kanáry a přes zeď je slyším ráno v šest. Ten japonský výlet se mi časem scvrkl na pár fotek v telefonu.

Asi po roce mi napsala produkční z toho pořadu – přes e-mail, formálně, že díl konečně poběží v televizi, jestli souhlasím se zveřejněním. Řekl jsem, že jasně, proč ne, a zase na to zapomněl. Jenže tentokrát to mělo pokračování.

Pár dní po odvysílání mi na Instagramu napsala holka jménem Kaori. Prý mě viděla v tom pořadu a napsala jenom: "Vypadáš fajn, ten kluk s tou plechovkou nápoje." Odepsal jsem jí ze slušnosti, ona odepsala zpátky, a najednou jsme si psali každý den. Nejdřív o blbostech – jaké počasí je v Ósace, jaké je v Brně, jestli u nás fakt existuje pivo za dvacet korun v centru. Postupně jsme přešli na videohovory, ona ze svého pokoje s plakátem nějaké kapely na zdi, já ze své kuchyně s vyschlou muškátovou kytkou na parapetu, kterou jsem nikdy nezaléval včas.

Něco na tom bylo jiné, než na apkách, kde jsem si dřív psal s lidmi z okolí a po týdnu to vyšumělo. S Kaori jsem si povídal o věcech, které jsem neřekl ani kamarádům z práce – o tom, že táta umřel, když mi bylo sedmnáct, a že máma se od té doby přestěhovala k sestře do Ostravy a já zůstal v Brně skoro sám. Ona mi vyprávěla o svojí práci v knihkupectví a o tom, že se bojí, že ji rodiče budou tlačit do svatby s někým, koho jí vyberou. Po pár měsících jsem se jí jednou v noci, když bylo u nás asi jedenáct večer a u ní ráno, zeptal, jestli chce být moje holka. Chtěl jsem počkat, až se uvidíme naživo, ale hranice byly kvůli covidu zavřené a nikdo nevěděl, kdy se to změní. Tak jsem se rozhodl nečekat.

Rok jsme si psali a volali skoro denně. Někdy jsem usnul s telefonem opřeným o polštář, protože jsme si povídali do tří do rána a ona měla zrovna ráno volno. Koupil jsem si sluchátka, co nevypadávaly z uší, abych ji slyšel i přes ten hukot serverovny, když jsem měl noční a stihl jsem si udělat pauzu.

Před čtyřmi dny jsme se konečně setkali naživo – ne na Schipholu, jak jsem to dřív plánoval, protože se ukázalo, že přestupovat přes Amsterdam vychází levněji, ale ve skutečnosti to celé začalo na Václavském letišti v Praze, kam přiletěla ona. Stál jsem u příletů s kytkou frézií, protože růže mi přišly moc obehrané, a hlídal displej se zpožděním o dvacet minut. Když prošla dveřmi s kufrem, na kterém měla přivázanou červenou stužku, abych ji poznal v davu, pomyslel jsem si jenom jedno: naživo je ještě hezčí, než na všech těch fotkách, co mi posílala.

Objali jsme se tak nemotorně, že jí kufr spadl a otevřel se, na zem se vysypaly dvě knihy a sáček sušených meruněk, které mi vezla jako dárek. Sbírali jsme to spolu na kolenou u pásu s bagáží, ona se smála, že takhle si to setkání nepředstavovala, a já jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem šťastný způsobem, jaký jsem nezažil od doby, kdy táta ještě žil.

Prvních pár dní jsme strávili tím, co jsme si slibovali rok přes obrazovku – prošli jsme Petřín pěšky nahoru, i když jsem jí říkal, že je tam lanovka, ona chtěla jít pěšky, koupili jsme trdelník na Staroměstském náměstí, i když jsem věděl, že to je spíš turistická past než skutečná česká specialita, a ona se tomu smála, když jsem jí to řekl až po tom, co ho snědla. Bydleli jsme u mě na Lesné, ona spala na gauči první dvě noci, než jsme si to jaksi sami mezi sebou vyříkali beze slov.

Čtvrtý den ráno, dneska, mi zazvonil telefon – byla to moje máma z Ostravy, která se konečně dozvěděla, že mám doma na návštěvě "nějakou Japonku", jak to od sousedky slyšela. Byla nervózní, ptala se, jestli vím, co dělám, jestli tahle holka za tři týdny neodletí a nezmizí mi ze života jako pára nad hrncem. Řekl jsem mámě, ať se nebojí a přijede se podívat sama.

O den později přijela máma vlakem z Ostravy, s taškou domácích koláčů, které vozila vždycky, když chtěla někoho prohlédnout, aniž by to přiznala. Seděli jsme u mě v kuchyně, Kaori se snažila mámě vysvětlit japonsky-anglicky-česky, že koláč s mákem je "opravdu, opravdu dobrý", a máma se poprvé za tři roky, co táta umřel, smála tak, že jí tekly slzy.

Kaori má letenku zpátky do Ósaky za dva týdny. Včera večer jsme seděli na balkoně, ona měla na sobě mou mikinu, protože byla zima, a já jsem jí bez velkých řečí ukázal formulář, který jsem si stáhl na webu ministerstva vnitra – žádost o dlouhodobé vízum za účelem sloučení rodiny. Řekl jsem jí, že do toho letadla za dva týdny nastupovat nemusí, pokud nechce, a že jsem ochoten zaplatit poplatek za urychlené vyřízení, i kdyby to bylo přes tři tisíce korun, jen abychom nemuseli čekat další rok na obrazovce. Podívala se na papír, pak na mě, sáhla po propisce, co ležela na stole vedle šálků s vychladlým čajem, a podepsala se tam, kde jsem jí ukázal prstem – na místo pro žadatele.