Connect with us

CZ

Poslední léto u bábovky

Published

on

Jmenuji se Radek Dvořák, je mi sedmačtyřicet a dvacet let jezdím s kamionem po celé republice. Tohle vyprávění vlastně nemá být o mně — má být o tom, jak to vidí moje tchyně Jiřina, protože ona o mně mluví, jako bych byl nejhorší zeť v Pardubickém kraji. Jenže ona nevidí tu druhou stranu. Tak ji ukážu.

Bydleli jsme u ní na chalupě v Lázních Bohdaneč, hned za rybníkem, tři léta po sobě, protože byt v Pardubicích jsme teprve dostavovali. Jiřina vařila, hlídala vnuky, prala montérky, co páchly motorovou naftou — a každý večer mi to nějak připomněla. Ne nahlas, to ne. Spíš takovým povzdechem u sporáku, když jsem si přišel pro talíř. Jako by ten povzdech vážil tunu.

Manželka Petra je její jediná dcera. A já jsem od začátku věděl, že ať udělám cokoliv, bude to málo. Přivezl jsem jí jednou z cesty kávovar — ten italský, De'Longhi, stál přes šest tisíc korun. Řekla, že je moc hlučný. Opravil jsem jí okap na chalupě, celý víkend jsem na tom lezl po žebříku — řekla, že jsem ohnul plech u komína. Nikdy jsem se nehádal. Jenom jsem si v duchu počítal, kolikátý je to měsíc, co mě hlídá jako nějakého podnájemníka ve vlastním životě.

Zlom přišel loni v srpnu, na pouti v Bohdanči, u stánku s koláči. Jiřina koupila dětem — Honzíkovi a Elišce — marcipánová srdce, po stovce kus. A najednou se otočila k Petře a řekla nahlas, přede všemi, co stáli kolem: "Aspoň já se umím postarat o vlastní vnuky, než jejich táta, co jenom jezdí a jezdí a nikdy tu není." Honzíkovi bylo devět, díval se na mě a nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.

Tu noc jsem nespal. Ne ze vzteku — z toho, že jsem si konečně spočítal čísla. Za ty tři roky jsem na chalupu, na jídlo, na opravy a na "půjčky", co se nikdy nevrátily, dal přes tři sta osmdesát tisíc korun. A chalupa — ta stará dřevěnice po Jiřininém muži — byla celou dobu psaná na ni. Nikdy na Petru, nikdy na mě. Jen slova: "však to jednou bude vaše."

Druhý den ráno jsem vzal kávu, sedl si na zápraží a čekal, až Jiřina vyjde se zahradnickými nůžkami, jak dělá každé ráno u růží. Řekl jsem jí klidně, bez hádky: "Jiřino, stěhujeme se. Do konce měsíce." Zarazila se s nůžkami v ruce, jako by jí někdo vypnul proud. "Kam? A kdo se o děti postará, když oba pracujete?" Odpověděl jsem, že najdeme školku, že Petra si vezme kratší úvazek, že si to zvládneme sami. "Vy to nezvládnete," řekla. "Bez pomoci se neudržíte ani týden." A já jí na to řekl jedinou věc, na kterou jsem myslel celou noc: "Tak to uvidíme, jestli nás po tom týdnu ještě budete chtít vidět."

Petra se mě ten večer ptala, jestli jsem se zbláznil — máma nám přece pomáhá, co budeme dělat bez ní. Řekl jsem jí jenom: "Budeme bydlet tam, kde to platíme my. A kde si o nás nebude nikdo myslet, že jsme na obtíž."

Byt v Pardubicích jsme dokončili v říjnu. Malý, na Dukle, ale náš — hypotéka psaná na nás dva, ne na nikoho jiného. Ten den, co jsme se stěhovali, jsem si vzal z kanceláře notáře v Pardubicích poslední papír — výpis z katastru, kde stálo černé na bílém: vlastníci Radek a Petra Dvořákovi. Složil jsem ho a dal do šuplíku v předsíni, tam, kde máme klíče a doklady od auta.

Jiřina volala první týden třikrát denně. Petra brala, já ne. Čtvrtý den přijela osobně, s taškou plnou knedlíků a povidel, jako by nic nebylo. Eliška jí otevřela a vykřikla: "Babi!" — a Jiřina se rozplakala ve dveřích, protože viděla, že byt je malý, že vaříme sami, že se bez ní nic nezbořilo.

Sedli jsme si u stolu, co jsem si sám sestavoval z IKEA návodu tři hodiny. Řekl jsem jí, že jí za tu pomoc, co nám dala, děkuju — upřímně, bez ironie. Ale že chalupa v Bohdanči je její, a byt na Dukle je náš, a že od teď budeme na návštěvě, ne na bydlení. Mlčky přejela dlaní po hraně stolu, jako by zkoušela, jestli je pevný — a pak ruku zase složila do klína.

Honzík jí ukázal svůj pokoj, poprvé vlastní, s plakátem Sparty na zdi. Jiřina se ho zeptala, jestli se mu tam líbí. "Jo, babi. Je to naše," řekl. Jiřina mu jen poopravila rohem nakřivo pověšený plakát a nic k tomu nedodala.

Na Vánoce přijela znovu, tentokrát ohlášená, s dárky zabalenými v papíru s jmelím. Marcipánová srdce koupila i pro mě. Nic jsme neřešili, nic nevysvětlovali. Jen jsem jí nalil svařák a posadil ji na místo u okna, odkud je vidět na náš vlastní strom na balkoně, co jsme sázeli s dětmi v květináči.

Click to comment

Leave a Reply

Ваша e-mail адреса не оприлюднюватиметься. Обов’язкові поля позначені *

1 × 3 =

Також цікаво:

DE6 хвилин ago

Halsband, der Park am Rhein und der Anruf um ein Uhr nachts

**Halsband, der Park am Rhein und der Anruf um ein Uhr nachts** Natalie war neunundzwanzig, und in ihrem ganzen Leben...

PL39 хвилин ago

Zakochana Mila i dog z Żoliborza

Odebrałam Milę z hotelu dla psów przy ulicy Felińskiego dopiero po siódmej, bo w pracy wywalił się serwer i trzy...

PL56 хвилин ago

Kamila z mapą na skórze

W Łodzi, na Bałutach, przy ulicy Zgierskiej, jest salon fryzjerski, do którego chodzi głównie starsze osiedle i rodziny z okolicznych...

CZ56 хвилин ago

Zápěstí, co nikdy nedalo pokoj

Chodidla, co nikdy nedala pokoj Jsem Josef Nývlt, mám pětaosmdesát a víc než půl století jsem dělal totéž, co dnes...

PL1 годину ago

Kobieta, która czekała przy kasie w Świdnicy

„Otwórz oczy, Marcin… twoje serce nie kocha kobiety, tylko ładnie ubrane kłamstwo." Nazywam się Marcin Zawadzki, mam trzydzieści osiem lat...

CZ2 години ago

Dílna po otci Martina Novotného

Martin Novotný má čtyřicet dva let a autodílnu na Žižkově, kterou zdědil po otci spolu s dluhem u dodavatele náhradních...

CZ2 години ago

Tajemství za koupelnovými dveřmi na Vinohradech

Poprvé jsem si to všimla, když naše sedmiletá Anička přestala navazovat oční kontakt, kdykoli se s Petrem vrátili z večerní...

CZ2 години ago

Vánoční večeře, kterou má dcera nechtěla vařit

Jmenuji se Jarmila a je mi sedmdesát jedna let. Žiju v Olomouci, v témže cihlovém domku na Hodolanech, kde jsem...