Na druhém konci motorestu se mladík u pokladny pomalu otočil

Na druhém konci motorestu se mladík u pokladny pomalu otočil. Všiml si, že dívka u stolu chybí, a jeho těkavý pohled padl přímo na Lukášův box. Lukáš nečekal. Pomalu se postavil do celé své dvoumetrové výšky. Kůže na jeho staré vestě těžce zavrzala a nohy židle ostře škrábly o ošoupané linoleum. Celá jeho mohutná postava teď stínila unavené světlo zářivek.

„My dva si musíme promluvit,“ pronesl Lukáš hlubokým basem, ze kterého přítomným hostům naskakovala husí kůže.

Holčička se zezadu křečovitě chytila jeho kožené vesty. V tu chvíli však její pohled upoutala velká, stará nášivka s hlavou vyjícího vlka, která byla detailně vyšitá na zádech Lukášovy bundy. Dívka jako by na vteřinu zkameněla. Její malé prstíky opatrně přejely po hrubých nitích a oči se jí znovu zalily horkými slzami, tentokrát však úlevou.

„Maminka říkala…“ zašeptala s neochvějnou nadějí v hlase, „že když někdy v životě uvidím tuhle nášivku s vlkem… mám běžet rovnou k tomu člověku. Říkala, že mě před kýmkoliv zachrání.“

Lukáš na moment přestal dýchat. Srdce mu divoce zabušilo proti žebrům, jako by chtělo prorazit hrudní koš. Pomalu otočil hlavu zpět k ní a jeho drsný hlas klesl do tichého, neuvěřitelně naléhavého tónu. „Jak se jmenuje tvoje maminka, maličká?“

Dívka se podívala na muže u baru, který se začal pomalu stahovat k východu, a pak tiše, ale jasně odpověděla: „Rozálie.“

Lukáš zvedl oči zpět k mladíkovi u pultu. Ten se stále ještě pokoušel o arogantní úsměv, jako by si myslel, že tuhle situaci dokáže slovně uhrát a jednoduše z motorestu odejde. Jenže Lukášova tvář se změnila k nepoznání. Rozálie nebyla jen obyčejné jméno z minulosti. Byla to hluboká rodinná rána, která se nikdy úplně nezhojila – jeho mladší sestra, která před lety odešla a s níž ztratil veškerý kontakt.

Lukáš udělal dva pomalé, těžké kroky vpřed. „Kde je její matka?“

Mladík lhostejně pokrčil rameny, i když v očích se mu poprvé mihl skutečný, nefalšovaný strach z muže před ním. „Sama mi tu malou dala do péče. Prý už toho má dost, chce mít klid a odjela neznámo kam.“

„Lže!“ vykřikla náhle holčička a odvážně vyhlédla zpoza Lukášových širokých zad. „Oklamal ji! Sebral jí klíče od auta, vzal jí telefon a nechal mámu bezmocnou stát na krajnici uprostřed té opuštěné lesní silnice, aby nemohla nikoho přivolat!“

V tu ránu se v motorestu zvedli všichni chlapi. Pět dalších motorkářů v kůži se bez jediného slova postavilo od svých rozjedzených porcí. Nad dveřmi ostře zacinkal zvoneček, jak zvenčí vstoupili další dva Lukášovi přátelé z klubu. Okamžitě zablokovali hlavní východ, zkřížili ruce na hrudi a jejich pohledy mluvily za vše. Cesta ven neexistovala.

Lukáš sáhl do vnitřní kapsy vesty a vytáhl starou, mírně pomačkanou fotografii mladé dívky, která měla na krku stříbrný řetížek s přesně stejným motivem vlka. Ukázal ji malé holčičce. Ta se dotkla prstem obrazu a se slzami štěstí přikývla: „Ano, to je moje maminka.“

Lukáš se otočil k mladíkovi, který teď začal zběsile couvat, dokud zády nenarazil do dřevěného barového pultu. Lukášův hlas byl chladnější než ledová vánice: „Rozálie je moje sestra. A ty jsi právě udělal tu nejhorší chybu svého života.“

Holčička pak Lukáše zatahala za bundu a naléhavě dodala: „Musíme jet, strýčku… ona tam pořád čeká zamčená v autě bez pomoci, jen kousek dál na té tmavé silnici…“