Dílna, která patřila mému tchánovi

Jmenuji se Radek Novotný, je mi čtyřiačtyřicet a už jedenáct let žiju v domě po rodičích své ženy na kraji Jindřichova Hradce, kousek od silnice na Novou Bystřici. Tenhle dům patřil tchánovi, panu Bohumilovi Dvořákovi, a k němu i kus zahrady, kde měl podél plotu vysázené staré jabloně. Na těch jabloních léta pěstoval orchideje – vázal je na kmeny hadrem, čekal, až se chytí, a pak hadr sundal. Trpělivá práce, roky práce, a výsledek byl takový, že lidi z okolí k nám chodili fotit, jako by to byla nějaká botanická zahrada, ne obyčejná chalupa u silnice.

Když tchán před třemi lety zemřel, dům měla po právu zdědit moje žena Jitka, jediná dcera. Jenže tchyně, paní Ludmila, si vzala do hlavy, že barák patří jí, protože v něm prožila život, a začala jednat, jako by šlo jen o ni. Chápu ji, i po svém. Člověk, co čtyřicet let zalévá stejné záhony, se s domem nerozloučí jen proto, že tak zní papír. Ale to, co udělala potom, mi nešlo přes rozum.

Bez jediného slova zašla za notářkou, ale ne k té, ke které tchán chodil celý život a která ho znala osobně – vybrala si jinou kancelář na druhém konci města, kde ji nikdo neznal. Tam nechala sepsat dodatek k závěti, kde stálo, že dům i pozemek připadají jí doživotně a po ní jejímu synovci Liborovi, ne Jitce. K tomu padělala tchánův podpis a k notářce dovedla muže, který se za Bohumila vydával – starší soused z Kunžaku, kterému za to zaplatila, jak se pak ukázalo. Notářka dokument ověřila podle občanky, kterou jí ten muž předložil, a nic netušila.

Prasklo to, až když si jiná úřednice při zápisu do katastru všimla nesrovnalosti v datu podání a poslala dotaz zpátky k notářce – a ta si teprve tehdy dohledala, že muž, který u ní sedě podepisoval, zemřel podle matriky o čtrnáct dní dřív, než k ní vůbec přišel. Zavolala nám sama, že jí na tom něco nesedí, a poslala nám kopii dodatku, ať se na to podíváme.

Jitka se to dozvěděla v úterý večer, když jsme se vrátili z Billy s nákupem a našli tu obálku na stole. Pamatuju si, jak postavila tašku s nákupem na linku, mléko z ní vyteklo přes okraj, a ona to ani nezvedla. Stála a četla ten dopis podruhé, potřetí.

Řekla jen: "Ona to udělala po jeho smrti."

Zavolal jsem mámě do Telče, aby mi poradila, co dělat – ona vždycky ví, koho se zeptat. Řekla mi, ať nic neřešíme po telefonu, ať jedeme za tchyní osobně, dokud to ještě jde v klidu.

Jenže v klidu to nešlo. Přijeli jsme k ní v sobotu odpoledne, seděla na zápraží s hrnkem kávy a dívala se na ty stromy, jako by jí patřily odjakživa. Jitka jí položila tu kopii na stůl mezi šálky. Ludmila se ani nezeptala, jak jsme k tomu přišli. Řekla jen, že Libor se o ni bude starat, až zestárne, a že Jitka "má svýho chlapa a bude si žít, jak chce".

Nejvíc mě dostalo, že do toho zatáhla i ty orchideje. Řekla Jitce, že jestli bude dělat problémy, nechá Libora ty stromy pokácet, "ať to tady vypadá jako po vojně, když už jí nikdo nepřeje ani ten klid". Jitka na to nic neřekla. Jen vzala tu kopii ze stolu, složila ji a dala do kabelky.

Cestou domů mlčela skoro celou dobu, jenom u benzínky na kruháči řekla, že zítra ráno pojede za advokátkou do Českých Budějovic, že to řešit telefonem nebude.

Advokátka, paní Kadlecová, si vzala ten padělaný dodatek, srovnala ho s dokladem o úmrtí a s výpisem z pozemkové knihy a do čtrnácti dnů podala žalobu na neplatnost dodatku i trestní oznámení na paní Ludmilu pro padělání veřejné listiny. Hned v prvním týdnu poslala i návrh na předběžné opatření, aby se s pozemkem a se stromy do rozsudku nesmělo nic dělat – kácení orchidejí by tak znamenalo porušení soudního příkazu, a Libor, i když jednou přijel s pilou v kufru auta a zůstal stát před plotem, nakonec odjel zpátky, aniž vystoupil.

Řízení trvalo skoro rok. Když si Ludmila u soudu sedla na lavici obžalovaných, pořád tvrdila, že podpis je pravý a že o žádném cizím muži u notářky neví. Soudkyně jí ale položila na stůl dvě fotografie vedle sebe – z matriky a z kamery u vchodu do notářské kanceláře – a zeptala se, jestli je to podle ní tatáž tvář. Ludmila mlčela. Grafolog pak přečetl svůj posudek nahlas, větu po větě, a když došel k závěru, že podpis nepochází od Bohumila Dvořáka, Jitka vedle mě sevřela okraj lavice tak, že jí zbělely klouby. Ludmila se na ni ani jednou nepodívala, dívala se jen na svoje ruce v klíně.

Dům zůstal Jitce, jak stálo v původní závěti. Notářský zápis o tom přišel poštou v pondělí, hned druhý den po rozsudku. Jitka ho položila na kuchyňský stůl vedle vázy s maceškami a dlouho na něj jenom koukala, než ho založila do šanonu k ostatním papírům po tátovi.

Libor se u nás od té doby neukázal. Ludmila zůstala bydlet v podnájmu v Jindřichově Hradci, byt jí platí synovec.

Ty jabloně se stromy pořád tam jsou. Jitka jednou za měsíc jezdí orchideje zalít a přiváže novou mladou rostlinku tam, kde uschla stará. Loni v květnu, když kvetly, přijela z Budějovic i paní Kadlecová, jen se na to podívat, jak řekla, "jestli to stálo za tu žalobu". Stálo.