Kocour zpod paneláku na Antonínské v Brně

Jmenuju se Bára, bydlím v Králově Poli, v paneláku na Antonínské. Před dvěma lety, v listopadu, jsem si vzala z útulku na V Zahradách kočku. Zrzavá, hubená, s natrženým uchem — asi z nějaké rvačky, ještě než ji odchytli. Veterinář hned řekl: sterilizovaná už dávno, nejspíš ještě před odchytem, a je definitivně neplodná. Pojmenovala jsem ji Mravenka, protože byla drobná a věčně někam pelášila.

Věděla jsem, že vlastní koťata nikdy mít nebude. A upřímně — bylo mi to jedno. Nebrala jsem si ji na chov, na nic jsem nespoléhala. Chtěla jsem jí prostě dát teplé místo na radiátoru a misku, která se nevyprázdní.

Dva roky byla Mravenka obyčejná kočka. Spala na starém svetru po mojí mámě, který jsem nechala na křesle, protože si ho oblíbila. Večer sedávala na parapetu a dívala se na světla Alberta přes ulici. Nic zvláštního. Až do úterka.

Bylo kolem druhé v noci. Nespala jsem — koukala jsem na seriál v telefonu, protože ráno jsem měla dřívější šichtu na recepci ordinace, kde pracuju. Uslyšela jsem, jak se otevírá klapka na balkonových dveřích, tu mi namontoval soused zezdola, pan Vaněk, za flašku a slib, že mu pomůžu s daňovým přiznáním. Mravenka se vrátila z venku, kam si chodila na chodbu a do sklepa, protože dveře do sklepa někdo pořád zapomíná zavírat.

Šla potichu, jinak než obvykle. Bez toho svého dupání, kterým vždycky budila celé patro v šest ráno. V tlamičce nesla něco maličkého. Přišla rovnou ke mně, k posteli, a položila to na deku, těsně vedle mé nohy.

Kotě. Doslova hrst srsti, možná tři týdny staré, celé mokré a třesoucí se, oči sotva pootevřené. Kde ho vzala, nemám tušení. Možná z krabice za popelnicemi, možná ze sklepa, kam lidi občas odloží mladé, protože „se o něj někdo postará". Nevím, jak dlouho tam leželo samo.

Mravenka si sedla vedle, otřepala se a začala ho olizovat, jako by to dělala odjakživa. Jen krátce se na mě podívala a vrátila se k olizování. Žádné mňoukání, žádné divadlo. Prostě přinesla práci, kterou bylo potřeba udělat, a pustila se do ní, jako by čekala, že jí pomůžu.

Zabalila jsem koťátko do ručníku, toho s modrými pruhy, co visel v koupelně, a ohřála mu trochu mléka pro koťata, které jsem měla ve skříňce zbylé z předchozí adopce. Krmila jsem ho ze stříkačky každé dvě hodiny celou noc. Mravenka od něj neodešla ani na krok, lehala si k němu tak, aby se hřálo její srstí, přestože sama nikdy nevrhla jediné kotě.

Ráno jsem zavolala do nadace, se kterou spolupracuje náš útulek, jestli by mohli maličkého přijmout nebo poradit s krmením. Paní z nadace, paní Hrubá, se mě zeptala napřímo: „A co s ním chcete udělat vy sama?" Ani jsem se nad tím nemusela zamýšlet.

Kotě jsem pojmenovala Uhlík, protože je černý jako smůla, jen na packě má bílou ponožku. Zůstává u nás. Mravenka ho krmí z lahvičky spolu se mnou, olizuje ho, když se zašpiní, a spí u něj celou noc, přestože s ním biologicky nemá nic společného.

O dva týdny později jsem Uhlíka zaregistrovala u stejného veterináře jako Mravenku, na Slovanském náměstí. Dostal očkovací průkaz, první očkování a jako majitelku mě s mým telefonním číslem. Podepsala jsem adopční formulář z nadace na jeho jméno po mně — stálo to osm set korun plus tři sta padesát za první prohlídku. Zaplatila jsem bez váhání, i když mi zrovna ten měsíc pěkně zatížila rozpočet porouchaná pračka.

Mámin svetr, na kterém spávala Mravenka, si teď dělí oba dva. Vracím se večer z práce, rozsvítím v předsíni a ve dveřích pokoje vidím pořád stejný obrázek: Uhlík zabořený celý do rukávu, takže mu kouká jen špička hlavy a bílá packa, a Mravenka leží vedle, přední packou přitisknutá k jeho hřbetu, jako by ho tam připínala. Zouvám si boty potichu, abych je nevzbudila, a chvíli tak stojím v kabátě, s taškou přes rameno, a dívám se na tu dvojici na starém svetru po mojí mámě.