Komáři přinesli horečku dengue na Kunětickou horu — Pardubice vyhlásily nouzový postřik

Tady, na náplavce u řeky, komárů bylo vždycky dost — v pozdních srpnových večerech se táhnou v mracích od tůní, a místní si na to zvykli žít. Ale letos je to jinak.

Jana Novotná to pochopila v pátek ráno, když nedokázala pokrčit koleno, aby vstala z postele. Den předtím se courala po zahrádce — trhala plevel mezi řádky brambor, stříkala rajčata proti plísni, jako to dělala každé léto posledních dvacet let. Večer cítila, že jí bolí nohy, jako po dlouhém kopání, a svedla to na věk a promáčená záda. Ráno ji klouby sevřelo tak, jako by ji přejelo auto. Ve spáncích to tlačilo, za očima pulzovala tupá bolest, a teploměr ukázal čtyřicet.

„Myslela jsem, že jsem se nachladila na chatě,“ vypráví. „Vzala jsem aspirin, lehla si. A do večera jsem sotva udržela lžíci.“

V ordinaci praktického lékaře na sídlišti Dubina toho dne stála fronta, jakou Jana nepamatovala od covidu. Starší paní ze sousední ulice si tiskla ke spánku termofor, muž kolem třicítky seděl schoulený, objímal si kolena rukama. Sestra Janu zavolala po dvaceti minutách, změřila jí tlak a bez váhání jí vypsala žádanku na krevní testy.

„Na dengue?“ podivila se Jana. „To přece bývá někde v tropech, ne u nás na Chrudimské.“

Infektoložka Kateřina Svobodová z pardubické nemocnice ten den mluvila s Janou dýl, než čekala. „Dřív jsme měli jen dovezené případy. Člověk se vrátil z Thajska, přivezl si virus, my ho léčili. Ale vy jste nevytáhla paty dál než na zahrádku. To je jiný příběh,“ řekla a Jana si tehdy pomyslela, že to zní jako obžaloba vlastní zahrady.

Sousedka Marie, ta od kostela, skončila hůř. To se Jana dozvěděla druhý den od dcery po telefonu — krvácení z dásní, odvoz sanitkou, kapačky. Jana tu noc nespala, ležela a poslouchala, jak jí buší v uších, a čekala, jestli se to samé neozve i v jejím vlastním těle.

Nerozvinulo se to. V pardubické nemocnici ji nechali dva dny pod dohledem a pak propustili domů se seznamem toho, co nesmí dělat. Výsledek přišel v úterý — pozitivní, horečka dengue, ta takzvaná „kostilámová“.

Téhož večera zavolala dceři do Pardubic.

„Nevoz mi ho tenhle víkend,“ řekla do telefonu a dívala se přitom na kbelík u kůlny, ve kterém se od jara srážela dešťová voda.

„Mami, on se ptá už od středy,“ ozvalo se v telefonu, a pak ticho, ve kterém bylo slyšet, jak si dcera bere dech. „Řekla jsem mu, že jedeme k babičce na koláče.“

„Tak mu řekni, že babička je nastydlá.“

„On to pozná, že lžu.“

V pozadí se ozval dětský hlas, ne slova, jen vysoký tón otázky, a dcera rukou zakryla mluvítko, ale Jana to stejně zaslechla — „za babičkou“, „proč ne“. Jana svírala kbelík za ucho tak pevně, až jí zbělely klouby, a mlčela o pár vteřin déle, než bylo potřeba.

„Dokud tu bude byť jen kapka vody, kam by mohl sáhnout, sem ho nepustím,“ řekla nakonec. „Radši ať je zklamaný teď, než abych ho pak vezla se čtyřicítkou horečky do nemocnice jako Marii.“

Dcera dlouho neodpovídala. Pak řekla jen: „Dobře,“ a Jana slyšela, jak se jí v tom slově láme hlas víc, než chtěla přiznat.

Technické služby města Pardubic od pondělí nasadily čety na postřik dvorků insekticidy — pozemní i poprvé za mnoho let leteckou, vrtulníkem nad tůněmi u Labe, kde podle epidemiologů šíření začalo. Krajská hygienická stanice vyzvala obyvatele, aby zlikvidovali jakoukoli stojatou vodu a používali repelenty, zvlášť večer.

Jana na hygienu ani na vrtulník moc nemyslela. Myslela na kbelík.

Teď každý večer, jakmile poleví vedro, bere baterku a obchází dvorek. Převrací sud na zalévání, vylévá vodu z kbelíku, v němž kdysi držela sazenice. Najde staré vědro u kůlny — na dně prst dešťové vody a v něm už krouží larvy. Vylije, utře dosucha, postaví obráceně. Dřív si takového něčeho ani nevšimla.

Vnuk přijede, až na dvorku nezůstane jediná louže schopná udržet vodu déle než den. A zatím Jana každý večer obchází každý kout — a pokaždé, když zvedá další vědro, cítí, jak jí koleno ještě připomíná o sobě tupou, táhlou bolestí.