Koťátko od popelnic na Vinohradské

Jmenuji se Radka Dvořáková a dvacet let jezdím noční směnu na svozovém voze v Praze. Za tu dobu jsem viděla ledacos – vyhozené gauče, rozbité televize, jednou i svatební šaty. Ale to úterý v říjnu si pamatuju jinak.

Bylo něco po jedenácté večer, mlha se táhla od Vltavy a na Vinohradské svítily jen ty staré sodíkové lampy, co dávají všemu nažloutlou barvu. Zastavili jsme u kontejnerů za jedním z těch secesních domů s ozdobnou fasádou – kolega Standa šel vysypat popelnici a najednou zůstal stát.

„Radko, pojď se podívat."

Vedle igelitek leželo něco, co jsem si nejdřív spletla s hadrem. Až se to pohnulo. Dvě vyděšené oči, srst slepená prachem, žebra jak struny na kytaře. Koťátko, možná šest týdnů staré, tak vyhublé, že sotva vydalo pisklavý zvuk.

Nebyla jsem já ta, kdo si ji odnesl. To udělala paní Bečvářová, co bydlí v přízemí toho domu a zrovna vynášela sáček s odpadky ve svém starém kabátě přes noční košili. Slyšela nás mluvit a přišla se podívat, co se děje. Já jsem měla směnu, nemohla jsem se zdržovat – vůz čekal, trasa nebyla hotová ani z poloviny. Ale viděla jsem, jak si klekla na studený asfalt, sundala si šálu a zabalila do ní to klubíčko kostí.

„Vezmu si ji," řekla jenom. Žádné divadlo, žádné ochy a achy. Zvedla ji jako by zvedala něco, co jí patří odjakživa.

O pár týdnů později jsem jela kolem stejného stanoviště a paní Bečvářová tam zrovna vytřepávala rohožku před domem. Zastavila jsem se na kus řeči, jak to u nás na trase bejvá, a ona mi vyprávěla, co se dělo dál.

Kotě prý celou cestu autobusem domů neudělalo ani hlásku. Jen se dívalo – vyčkávavě, jako by čekalo, že ji někdo zase odloží. Doma se hned schovalo do staré nákupní tašky na kolečkách, co stála zapomenutá v koutě chodby ještě po jejím zesnulém manželovi. Ta taška se stala kočičím útočištěm na celý týden.

Paní Bečvářová, penzistka, co si přivydělává hlídáním sousedových dětí, jí nosila jídlo a vodu až k tašce a sedávala opodál s hrnkem čaje, mluvila potichu, na kočku nesahala. Nevnucovala se. Prý si říkala, že zvíře, který zažilo tolik zlýho, potřebuje hlavně jedno – aby po něm nikdo nic nechtěl hned.

Trvalo to skoro deset dní, než uslyšela v noci ťapkání drápků po linoleu. Kotě se opatrně sunulo k misce, po každém kroku se zastavovalo, jako by čekalo ránu. Jedlo hltavě, prý jako by nevědělo, kdy dostane najíst příště. A než zase zmizelo v tašce, ohlédlo se – jen na okamžik.

„To bylo poprvé, co jsem věděla, že to snad dobře dopadne," řekla mi tehdy paní Bečvářová a otřela si oči cípem zástěry, i když se tvářila, že jí do očí jen spadl prach z rohožky.

Strach z kočičích očí prý mizel den za dnem. Nejdřív jen vykukovala, když slyšela hlas z kuchyně. Pak přestala čekat, až žena odejde z místnosti, než se pustí do jídla. A jednou večer, asi týden od chvíle, co ji vytáhla z popelnic, vylezla z tašky úplně sama, přešla přes celou chodbu a natáhla packu k její ruce. Očichala prsty, přitiskla čumáček k dlani.

„Trvalo to vteřinu," říkala mi paní Bečvářová, „ale já jsem u toho brečela jak malá."

Ta taška na kolečkách stojí v koutě chodby dodnes. Kotě jí dala jméno Popelka – vzhledem k tomu, kde ji našla, se jinak jmenovat ani nemohla. Dneska už to není žádné vyzáblé klubíčko strachu. Honí se po bytě za korkovou zátkou, spí na parapetu, kam v poledne dopadá slunce, a když paní Bečvářová odemyká dveře od schodů, čeká ji hlasité vrnění slyšet už z chodby.

Já jezdím tu samou trasu dodnes, kolem stejných kontejnerů, ve stejnou hodinu. Většinou tam není nic než pytle a lepenka. Ale jednou za čas si vzpomenu na tu paní v nočním kabátě, jak klečí na mokrém asfaltu a bere si domů něco, co si nikdo jiný nevšiml.