Papoušek Kokes a účet za nákupy, který jsem nechtěl platit

Jmenuji se Radek Bruna, je mi čtyřicet tři a bydlím v Kolíně, kousek od nádraží, v bytě po rodičích, kam se před dvěma lety přistěhovala i moje přítelkyně Petra se svým papouškem Kokesem. Žako, šedý, s červeným ocasem, uměl neuvěřitelné věci – zvonění telefonu, mou vlastní intonaci, dokonce i to, jak si Petra odkašlává, než něco řekne nahlas. Bral jsem to jako součást vybavení bytu, jako starou skříň po babičce, která vrže. Nepočítal jsem s tím, že ten pták bude mít vlastní názor na to, co se má objevit ve spíži.

Petra pracovala na směny v lékárně na náměstí a já jsem tou dobou dojížděl do Prahy na stavbu, kde jsem dělal mistra. Byt tak zůstával Kokesovi na dlouhé hodiny sám – jen on, klec u okna a chytrý reproduktor, který jsem Petře koupil k svátku, protože si stěžovala, že jí v kuchyni při vaření nefunguje rádio pořádně. Ten reproduktor stál v rohu linky, hned vedle klece. To byla moje chyba, o tom jsem přesvědčený dodneška.

Všimnul jsem si toho jako první já, ne Petra. Přišel jsem domů z Prahy pozdě, kolem půl deváté, hladový jako vlk, otevřel jsem lednici a v ní stála krabice s meruňkami, kterou jsem nekupoval. Vedle ní sáček brusinek. Na lince balík vaty na uklízení a přes dveře visela nová psí voditka – přitom žádného psa nemáme. Myslel jsem si, že Petra měla špatný den a nakupovala impulzivně, jak se to občas stává, když je člověk ve stresu. Neřekl jsem nic, jen jsem si dal chleba se sýrem a šel spát.

Za týden přišla objednávka dvou pytlů písku do kočičího záchodu. Kočku taky nemáme. To už jsem se Petry zeptal přímo, u večeře, s vidličkou v ruce: "Co to sakra kupuješ?" Ona se na mě zadívala, jako bych spadl z višně. "Já nic nekupuju, myslela jsem, žes to objednal ty." Hádali jsme se kvůli tomu skoro hodinu, ona tvrdila svoje, já svoje, až jsem práskl dveřmi a šel ven na cigáro, i když jsem už dva roky nekouřil.

Řešení přišlo úplnou náhodou, v neděli odpoledne. Seděl jsem na gauči, koukal na fotbal, Petra byla ve sprše, a najednou slyším z kuchyně jasný, řízný hlas: "Alexo, objednej brambory." Otočil jsem hlavu – v kuchyni nikdo. Jenom Kokes na tyči u klece, hlavu nakloněnou, a ten reproduktor, jak blikl modře a odpověděl svým strojovým hlasem, že přidává brambory do košíku. Seděl jsem jak přibitý. Pak ten pták zopakoval to samé, jenom trochu jinak zabarveně, skoro jako by zkoušel, na jakou intonaci reproduktor zareaguje nejlíp.

Zavolal jsem na Petru, mokrou, v ručníku, aby se přišla podívat. Stáli jsme oba u dveří kuchyně jako dva idioti a sledovali, jak náš pták objednává jídlo z Rohlíku přes hlasového asistenta, kterého jsem sám nastavil na její účet. Petra se rozesmála tak, že musela sednout na židli, a já jsem stál a v hlavě mi běžely čísla – kolik jsme za poslední tři týdny utratili za věci, které jsme nikdy nejedli, nepoužívali, ani nechtěli.

Sedl jsem si ten večer s výpisem z účtu a s papírem, na který jsem si vypisoval položky – meruňky, brusinky, kočkolit, dětská mouka na pečení, kterou taky nikdy nepoužíváme, protože nepečeme, jedna sada baterek do dálkového ovladače, který nemáme, a nakonec i objednávka dřevěného ptačího zobáku, jak jsem se později dozvěděl, hračky na okusování pro papoušky, kterou si Kokes zjevně objednal sám sobě. Sečetl jsem to a vyšlo mi přes dva tisíce dvě stě korun za necelý měsíc. Za jídlo, které náš pták objednal, protože se nudil, když jsme oba byli v práci.

Petra chtěla nechat všechno tak, jak je – říkala, že je to vtipné, že to ukáže sousedům, že si z toho uděláme historku na Vánoce. Já jsem trhl papírem s výpisem tak prudce, že se roztrhl přesně napůl, a řekl jsem jí, že mi vtipné nepřijde platit dva tisíce za brusinky, které sní leda mol. Petra vstala od stolu, řekla, že jsem otrava, co z každé maličkosti dělá tragédii, a odešla do ložnice. Práskly dveře podruhé ten týden.

Usmířili jsme se až druhý den ráno, u snídaně, kdy Petra beze slova postavila přede mě talíř s volským okem a položila vedle něj slepenou pásku papíru – ten roztržený výpis, který v noci sesbírala z koše a znovu slepila izolepou. "Abys měl svůj důkaz celý," řekla a sedla si naproti mně s hrnkem kávy. Chvíli jsme jen jedli, pak jsem natáhl ruku přes stůl a stiskl jí prsty, ona stisk opětovala, a tím to bylo mezi námi vyřízené, bez dalších slov.

Ve čtvrtek jsem si vzal volno ze stavby, i když jsem věděl, že mě mistr Dvořák bude peskovat, a jel jsem s Kokesem k veterinární ordinaci na okraji Kolína, kam chodíme na jeho pravidelné prohlídky. Paní doktorka Šenová mi potvrdila to, co jsem už tušil – žako se nudí, potřebuje víc podnětů, víc lidí kolem sebe, víc věcí na zobání a lámání, jinak si najde zábavu sám, a někdy je ta zábava dražší, než by člověk čekal.

Tu sobotu jsem vzal reproduktor z kuchyně a přenesl ho do ložnice, na noční stolek, mimo dosah klece. Do kuchyně jsem koupil starou tranzistorovou tabletku s rádiem, jak chtěla Petra původně, bez internetu, bez hlasového ovládání, bez šance, že si ji Kokes osvojí. K tomu jsem objednal síť na okusování a pár dřevěných hraček, které jsem zavěsil do klece, a domluvili jsme se s Petrou, že jednou týdně, ve svém volnu, budu chodit domů v poledne, jen abych ho pustil ven, na hodinu, než se vrátím zpátky na stavbu.

První takový čtvrtek jsem přišel domů přesně v půl jedné, otevřel klec a Kokes vyletěl rovnou na mé rameno, jako by na to čekal celý týden. Šel jsem s ním takhle do kuchyně, natočit vodu do misky, a pták si odkašlal, přesně jako Petra, než začne mluvit. "Alexo, objednej brambory," řekl jasně a hrdě do prázdné kuchyně. Nikdo mu neodpověděl – reproduktor byl pryč, na lince stálo jen staré rádio, mlčenlivé, protože jsem ho ještě nezapnul. Kokes naklonil hlavu, počkal chvíli na odpověď, která nepřišla, a pak si jen tiše probíral peří na krku, jako by nad tím mávl brkem.