Prodejna potravin na křižovatce ulic Vinohradská a Korunní, Praha 3, zima 2026

Paní Hrubou jsem si vždycky uměla přesně odměřit, aniž bych se dívala na hodiny — přicházela pět minut po páté, kdy venku už byla tma a Albert naproti rozsvěcoval výlohu. Vždycky stejné dvě věci: litr mléka Tatra a dvě housky. V tu zimu to ale praskalo. Jednou nepřišla tři dny po sobě, a já jsem si při skladování konzerv říkala, že si to jen tak nezapamatuju, kdyby se to nestalo znova.

Čtvrtého dne přišla pozdě, kolem šesté, a koupila si navíc kousek eidamu, co jindy nikdy nekupovala. Zeptala jsem se, jestli je něco v pořádku, a ona odpověděla, že čeká vnučku na víkend, a ta prej nejí nic jiného než sýr na topince.

„Víte, co mi povídala minule po telefonu?“ řekla a položila peníze na pult — sto dvacet korun, přesně, jako vždycky počítala do posledního haléře. „Ptala se, kde rostou ty velký stromy, co jsem jí vyprávěla. Myslela baobaby. Viděla to v nějakým dokumentu a najednou chtěla vědět, jestli u nás taky něco takového je.“

Zasmála se, ale ten smích měl v sobě něco unaveného, jako by to slovo „u nás" bolelo víc, než na první poslech znělo.

„Řekla jsem jí, že u nás stromy neumí žít dva tisíce let jako baobaby. Že se tu holt musí spokojit s kratší pamětí.“

Nerozuměla jsem tomu tehdy úplně, jenom jsem jí podala sáček a popřála hezký večer. Až později, když jsem to skládala z kousků, co mi pak vyprávěla paní Novotná z lékárny naproti, jsem si uvědomila, že manžel paní Hrubé byl geolog a pracoval dva roky v Mali, než onemocněl a vrátil se domů zemřít. Baobab byl jeho fotka, co visela u nich v předsíni — on pod ním, mladý, v khaki košili, ještě než ho dostala rakovina slinivky.

O pár týdnů později přestala chodit úplně. Trvalo to skoro měsíc, a já jsem si zvykala na to, že v pět hodin ten zvonek u dveří cinkne pro někoho jiného. Pak jsem se dozvěděla od paní Novotné, že byla v nemocnici na Vinohradech — se srdcem, infarkt, naštěstí ne ten nejhorší typ, ale dost na to, aby skončila čtrnáct dní na pozorování.

Když se vrátila, byla hubenější, s modřinou na předloktí po kapačkách, a místo litru mléka si koupila jen půllitr. „Vnučka má zkoušky, nepřijede tak brzo,“ řekla, než jsem se stihla zeptat. Zůstala stát u pultu o něco déle než obvykle, prohrábla drobné v kapsě kabelky, a najednou řekla:

„Víte, co je na tom baobabu nejhorší? Že vydrží dva tisíce let a člověk ne. Můj Jarda tam byl dva roky a pak dvacet let doma a umřel dřív, než ten strom, co si u něj vyfotil, stačil povadnout.“

Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jí jen vrátila drobné a zeptala se, jestli chce i ten eidam jako minule. Zavrtěla hlavou. „Dneska ne. Vnučka přijede až v sobotu a do tý doby bych to stejně sama nesnědla.“

Odešla, dveře za ní zacinkaly. Venku už byla tma a lípa přes ulici stála bez listí, holá, jenom s pár vránami na větvích. Příští pátek přišla znova, v pět hodin a pět minut, s litrem mléka a dvěma houskami, jako by se nic nestalo — a já jsem jí popřála hezký večer, jako pokaždé, a schovala jsem si tu pětikorunu navíc, co mi nechala omylem na pultu, do krabičky, kam dávám drobné pro lidi, co zapomenou peněženku doma.