Půl úvazku u vydry, aneb jak Bertík zachránil pátrání na Lipně

Pavel Novotný krmil vydru dvakrát denně a nikdo u vodní záchranné služby v Českém Krumlově to nebral vážně, dokud nezazvonil telefon kvůli pohřešovanému na Lipně.

Bylo mu padesát jedna a odsloužil šestadvacet let ve Vodní záchranné službě. Vydru pojmenoval Bertík, po dědovi, a dostal ji jako tříměsíční, sotva chodící zvíře od chovatele u Českých Budějovic, který ji vlastně vůbec nečekal — samička z téhož vrhu se narodila s vadou tlapky a nikdo nechtěl brát bratra spolu s ní. Pavel vzal oba dva. Sestru později odvezl do zoo v Ohradě u Hluboké, a Bertík zůstal — vydra evropská, jak stálo v papírech od chovatele, po dospělosti přes deset kilo, tmavohnědá srst, skoro černá, když byla mokrá.

Cvičil ho metodou pokus a odměna, bez jakéhokoli kurzu, protože u nás tohle prostě nikdo neučí. Soused z desátého patra paneláku na sídlišti Vyšný, kde Pavel bydlel, než se přestěhoval blíž k přehradě, se mu smál, že chlap chová ve vaně budoucího zaměstnance ostrahy. Smál se, dokud neviděl, jak Bertík na povel potápí se pro plastovou láhev hozenou z břehu a vrací se rovnou do ruky, aniž by uplaval byť metr stranou.

Metoda byla prostá a Pavel si ji ověřoval po svém. Nejdřív schovával pod hladinu vlastní tenisky, pak staré tričko, do kterého se den nosil a nepral se, a sledoval, jestli Bertík doplave rovnou k místu, nebo bude kroužit náhodně. Doplaval. Zkoušel to na deseti různých místech přehrady, s tričkem zabořeným pod kameny, zamotaným v řasách, potopeným v bahně — a vydra ho pokaždé našla po pachu, který unikal ve vzduchových bublinkách ke hladině. Ne vždy se trefila napoprvé. Při jednom z prvních pokusů, ještě na jaře, přivlekl k lodi oblečení z figuríny, na které trénovali v mělkém zálivu pod Frymburkem, a týden pak odmítal jít do vody, jako by si tu prohru zapamatoval jako trest. Pavel si tehdy myslel, že je s nápadem konec, že vydru se dají naučit kousky, ale ne zodpovědnost. Vrátil se k tréninku až po měsíci pauzy, znovu od začátku, jen s obnošeným prádlem, bez figuríny ve vodě.

Telefon zazvonil třináctého července, v neděli, kolem jedenácté dopoledne. Pohřešoval se čtyřiašedesátiletý rybář, Bohumil Dušek, který vyplul lodí z přístaviště ve Frymburku předešlého dne a na noc se nevrátil. Manželka nahlásila pohřešování po osmé večer, ale týmy začaly pátrat až ráno, protože v noci na přehradě není nic vidět a hlídková loď by potmě stejně nic nenašla.

Paní Dušková ukázala na mapě místo u rákosí, kde manžel vždycky nahazoval pruty — chytal tam roky, říkala, nikdy jinde. Prázdnou loď našli unášenou právě v té oblasti, takže se celé pátrání od rána soustředilo na úzký pás podél rákosí, tam, kde stála kotva. Voda v tom místě Lipna má nanejvýš čtyři metry hloubky, ale je kalná od řas a bahna — viditelnost v létě klesá na dvacet, třicet centimetrů. Dva potápěči z jednotky ve Frymburku pracovali už čtyři hodiny, prohmatávali dno rukama podél lana, bez výsledku. Velitel akce, Martin Kadlec, znal Pavla od vidění a věděl o vydře, protože kdosi kdysi hodil video s Bertíkem na skupinu na Facebooku. Zavolal bez velké naděje, spíš ze zoufalství než z přesvědčení.

Pavel přijel starou octavií combi s klecí na zadním sedadle a krabicí čerstvých plotic v přenosné lednici — kupoval je denně na rybím trhu v Českém Krumlově, kilo tehdy stálo nějakých sto třicet korun, a Bertík spořádal přes kilo denně. Ještě než sundal klec z auta, řekl Kadlecovi jednu věc: kotva sice stála u rákosí, ale v tomhle zálivu táhne proud šikmo ke dnu malého zátočiny o kus dál, viděl to loni při jiném pátrání, když se tam snesly plovoucí značky odplavené z jiného místa. Kadlec to poznamenal do vysílačky, spíš pro pořádek než z přesvědčení, že se to bude hodit.

Pavel jí nasadil postroj s malým plovákem na hřbetě, aby posádka na lodi viděla, kde je zvíře pod hladinou, a spustil ho ze zádi na místě, kde proud snášel bublinky od rákosí.

Prvních dvacet minut nic. Bertík kroužil, vynořoval se, odfrkoval, znovu se potápěl. Pavel stál na přídi hlídkové lodě a počítal v duchu — tři minuty pod vodou, pak nádech, zase dolů. Kadlec už mluvil do vysílačky, že akce s vydrou se neosvědčuje, když plovák náhle znehybněl v jednom bodě, jako by něco zvíře drželo pod hladinou a nechtělo pustit. A ten bod nebyl u rákosí, kde kotvila loď — plovák se zastavil dobrých dvacet metrů opodál, přesně v té zátočině, o které Pavel mluvil.

Potápěč tam sestoupil s lanem. Minuta, druhá, třetí — na lodi nikdo nepromluvil, jen motor běžel na volnoběh. Ve čtvrté minutě se na hladině objevila potápěčova hlava a hned za ní zdvižená pěst s palcem obráceným dolů. Kadlec odložil vysílačku a mlčky hleděl na vodu. Duškovo tělo leželo zamotané ve starých rybářských sítích, přesně v té zátočince, kam proud v této části přehrady snášel všechno z hlavního pásu pátrání — Pavlova poznámka z první minuty se ukázala jako to jediné, co pátrání nasměrovalo správným směrem.

Manželka pohřešovaného, paní Jitka, přijela na břeh ještě téhož odpoledne. Pavlovi neřekla nic, jen si sedla do trávy u přístaviště a dívala se, jak Bertík jí rybku z jeho dlaně a otřepává tlapkou vodu z čumáku.

Od té neděle se Bertík zúčastnil už třiadvaceti akcí na území jihočeského kraje, čtyřikrát to byl právě on, kdo jako první ukázal místo, kde pátrání skončilo. Pavel za to peníze nebere — jezdí na telefonát od záchranky, na vlastní náklady za benzín, protože ryby pro Bertíka kupuje beztak denně za nějakých sedmnáct set korun měsíčně, takže jedna akce navíc nebo míň v rodinném rozpočtu nic nezmění. Občas si vzpomene na sestru s vadnou tlapkou v zoo v Ohradě a napadne ho, jestli by na svůj způsob taky nezvládla podobnou práci, kdyby ji tehdy nechal u sebe — ale to už je jen otázka, kterou si klade cestou domů, ne lítost.

Kadlec pak do zprávy napsal jednu větu, která zůstala v archivu jednotky: "lokalizace proběhla díky signálu od doprovodného zvířete, druh vydra říční (Lutra lutra)." Bertík se ještě dlouho po skončení akce otřásal na palubě a cákal vodu na boty všem kolem, včetně paní Jitky, která na to poprvé za celý den něco odpověděla — krátce se zasmála a podrbala ho za uchem.